Iggy Pop sedí proti Michelu Houellebecqovi v kuchyni. Vizuálně by snad ani nemohli být odlišnější. Iggy je i na stará kolena cool chlapík: sebejistý, elegantní, nechybí obligátní kožená bunda na holém těle. Houellebecq, byť o devět let mladší, proti němu působí sešle a unaveně. Jako člověk, který se už dávno přestal pokoušet kontrolovat dojem, jaký dělá na okolí. Ale jak náramně si rozumějí, tihle nepravděpodobní invalidní sourozenci. Houellebecq ve svých knihách dokáže něco bolestného, osamělost, depresi, měnící se svět, popsat téměř klinickým jazykem.

Jako by jedinou možností, jak nad hrůzami života vyzrát, bylo proměnit utrpení v objekt pozorování. Převést ho do slov a pak ho s chladným odstupem, skoro laboratorně zkoumat. Od bolesti vždy o krok ustupuje a analyzuje ji. Iggy do ní naopak vždy vstupoval celým tělem. Jeho zběsilé mladické excesy na pódiu, při nichž z něho občas cákala krev, nebyly ničím jiným než snahou vytvořit si vlastní nebezpečný prostor před ještě nebezpečnějším světem venku. Hrát podle svých pravidel.

Není známo, jestli je Michel Houellebecq fanouškem americké postpunkové kapely Protomartyr, ale člověk má neodbytný pocit, že by být měl. Jejich desky znějí jako ideální soundtrack k jeho románům. Není těžké představit si, že by No Passion All Technique (2012) poslouchal bezejmenný antihrdina z Rozšíření bitevního pole. Nebo že by The Agent Intellect (2015) znělo ve sluchátkách Paulu Raisonovi z románu Zničit. Když Protomartyr před vydáním své sedmé desky Hotel Usona požádali Iggyho Popa, aby je oficiálně uvedl, napsal: „Čtyři chlápci, mimořádně schopní muzikanti a tvůrci, o nichž mám podezření, že nebýt jejich talentu, a ten je značný, byli by úplně v prdeli. Natočili novou desku. Má výrazný jednotící koncept a svým rozmachem je symfonická. Je to deska až wagnerovská, hodně mi připomíná operu Tristan a Isolda od Richarda Wagnera.“ Když jsem před lety dělal rozhovor se zpěvákem a textařem Protomartyr Joem Caseym (ročník 1977, kapelu založil až v pětatřiceti), řekl mi, že se v jednu chvíli začal bát, jestli jeho písně nejsou příliš sebelítostivé. Jeho dřívější texty byly totiž hlavně o tom, jaké to je, když od nás odcházejí věci a lidé, které jsme milovali. Na posledních deskách se ale čím dál víc zabývá strachem ze světa „tam venku“. Stejně jako u knih Michela Houellebecqa se i tady našli uvědomělí dobráci, kteří Caseyho texty označují za bezvýchodné a příliš mizantropické. To je ale povrchní čtení. Frontman Protomartyr je stejně jako Houellebecq spíš nenapravitelný moralista a idealista.

Na aktuální desce Hotel Usona zvolil Casey k tématu úpadku západní civilizace koncepční přístup: každá skladba má představovat jeden pokoj obývaný poněkud problematickým hostem. Nálada se proto píseň od písně výrazně proměňuje a dojde i na politiku, jíž se Protomartyr dosud vyhýbali, na naši vzrůstající otupělost tváří v tvář válečným konfliktům, obavy z AI… Název alba odkazuje k Usona Institute, významnému výrobci syntetického psilocybinu, skladby se na posluchače valí právě jako dezorientující nástup drogy a vtahují vás do vlastní surrealistické verze reality. Na jednom z vrcholů desky, skladbě The Knife Dream, se ocitáme v mezisvětě mezi trip hopem a dark jazzem; odtud filmový nádech připomínající atmosféru Portishead z desky Third. Zdaleka nejvýraznějším instrumentálním přírůstkem je saxofon, který prochází skladbami jako přízrak a dodává jim noirovou tíhu. Casey díky tomu působí jako unavený detektiv, jenž v hotelovém baru popíjí panáky a vzpomíná na případy z doby před zhroucením světa. Příběhy jako by se samy rozbíhaly do nečekaných směrů, vymetají psychedelická zákoutí a vytvářejí znepokojivou, tíživě snovou atmosféru ne nepodobnou pocitům, které zažijete při pohledu na obrazy Féliciena Ropse.

„Když mi bylo kolem dvaceti, myslel jsem si, že budoucnost je plná příležitostí. Teď se na ni dívám spíš jako na malou mapu s velmi omezeným počtem možných únikových destinací,“ řekl mi tehdy Casey. Je to věta, jež by klidně mohla zaznít v některém z Houellebecqových románů. Na nové desce se ale podobné myšlenky mění v něco mnohem tělesnějšího. A Protomartyr je hrají v takové formě, v jaké byli The Stooges, když nahrávali Fun House.

Protomartyr: Hotel Usona, Domino, 45 min., vyšlo 25. 9. 2026.