Možností vidět na vlastní oči díla těch opravdu hvězdných jmen umění dvacátého století bývá v Praze spíš pomálu. Velké výstavy českou kotlinu obvykle míjejí, na Národní galerii se není možné spolehnout, takže člověk si zvykl, že kdyžtak musí do Vídně, Berlína, Drážďan – což je na druhé straně pěkný výlet, jen vyjde trochu dráž. Pak se přihodí něco nečekaného a v Praze se objeví výstava, která má všechny náležitosti velké události, jen je poněkud skrytá, ne-li poloutajená, zato ale na krásném místě, v samém centru Prahy magické (Praga magica), tedy u Italů, již tam jsou od renesance jako doma. A tak nám tam zařídili cosi jako malý velký dárek.

V jejich kulturním institutu ve Vlašském špitále ve Šporkově ulici na Malé Straně lze (bezplatně!) navštívit výstavu, o níž každý, kdo se kdy trochu zajímal o moderní výtvarné umění, mohl celý život průběžně snít. Giorgio de Chirico (1888–1978), což je ten „dárek“, je jedním z těch zakladatelů, klasiků, zasvětitelů, ba mytických zjevů, bez nichž by umění dvacátého věku bylo nemyslitelné a vypadalo by nejspíš jinak. Přinejmenším je bez něho těžko představitelný surrealismus, ten asi nejmagičtější a nejpřitažlivější „styl“ moderny. Do něj de Chirico, aniž by o to přímo usiloval, přinesl „jazyk snů“, ducha vizionářských výjevů složených z dekorací opuštěných měst, tajemných a nevysvětlitelných předmětů umístěných do imaginárního prostoru obráceného do vlastního nitra.

Byly to právě de Chiricovy obrazy, které ještě předtím, než samo slovo surrealismus existovalo, zapůsobily na jeho obdivovatele, malíře a básníky, a to takovým účinkem, že vizuální představa surrealismu už nemohla být jiná, než jak ji mladý de Chirico na obrazech z let těsně před první světovou válkou vytvořil. Ovlivnil celý jeden proud imaginativního umění, zapůsobil na malíře jako Salvador Dalí, René Magritte, Paul Delvaux, u nás našel blížence ve Františku Muzikovi a pak především v Janu Zrzavém, s nímž se ve třicátých letech osobně poznal. V Praze měl také v těch letech dvě výstavy, v roce 1935 tu osobně vystoupil s přednáškou, namaloval několik pražských scenerií – ty na výstavě bohužel nejsou. Možná že ještě v sedmdesátých letech četl Ripellinovu knihu Praga magica, největší novodobý italský dar české kultuře.

Neslavnějšími obrazy, které nechybějí v žádném přehledu moderních umění, jsou ovšem de Chiricova „města bez lidí“, jakoby naivně, ve skutečnosti rafinovaně namalovaná architektura snových měst, kde stojí na prázdných náměstích torza antických soch, fontána stříká do noci, v dálce mizí vlak, kouří červený komín a velké hodiny vrhají nesmyslné noční stíny. To bylo a je obrazové synonymum pro surrealismus. Ten se k de Chiricovi nikdy nepřestal hlásit a surrealisté ho vždy brali za svého, přestože on naopak je nikoli! Paradoxem je, že de Chirico se nikdy za surrealistu nepovažoval, při různých příležitostech dával najevo, že jeho obrazy surrealisté (především „papež surrealismu“ André Breton) špatně pochopili, že jemu šlo o něco jiného, než o co šlo jim, že on s nimi nemá mnoho společného. Ale přitom nikdo, a zajisté ani tento aristokratický a, jak se někdy píše, „hašteřivý“ Ital, nepochyboval, že mezi ty muže „zasažené bleskem“ právem patří, možná ještě víc než sami posvěcení, protože ne on, ale oni za ním přišli jako za prorokem. A on jako prorok měl právo řídit se jen svými úmysly a sledovat své vlastní cíle.

Na pražské výstavě, kterou organizátoři pojmenovali jeho výrokem „Malba je kouzelné umění“, je k vidění osmdesát děl z jeho celoživotní tvorby. Ty ikonické obrazy opuštěných měst, jež právě tak silně zapůsobily ještě před první válkou na Apollinaira a také Picassa a pak na Bretona a další, zde sice nenajdeme, za těmi je opravdu nutné do Paříže, New Yorku, Říma, ale de Chirico se k těmto svým nejslavnějším námětům vracel, nejspíš vědom si toho, že to je jeho silná značka. Dva „klasické“ obrazy, před kterými se rozbuší srdce každému, komu de Chirico vstoupil do vědomí a podvědomí, výstavu zahajují. Jsou jimi slavné variace na Piazza d’Italia, Italské náměstí: jedno se sochou básníka, druhé s torzem jakési snad antické či etruské sochy. Jsou ostře barevné, prostě vymalované, bez zvláštní efektů, není na nich vlastně nic zvláštního, jen jsou dokonale magické, jako když se člověk vrací na místo, jež zná ze snu.

Tyto v Praze vystavené obrazy namaloval až v padesátých letech, ale jejich geneze sahá hluboko do minulosti. Tu utvářelo dětství v Řecku (jeho otec byl inženýr, pracoval na stavbě železnic), odkud s matkou odešli po otcově smrti v roce 1905. Žili pak ve Ferraře a Florencii, mladý Giorgio studoval malířství a četl Nietzscheho a Schopenhauera, obdivoval německé mistry Böcklina a Klingera, ale šel svou vlastní cestou a pod vlivem – jak napsal – „melancholie krásných odpolední v italských městech“ vznikaly ty jedinečné malby tajemných, přitom předmětných vizí, s nimiž se potkáváme ve snu. S těmito rozměrem nevelkými obrazy, které de Chirico nazýval „metafyzickými“, přijíždí v červnu 1911 do Paříže, v roce 1912 je vystavuje na Podzimním salonu a záhy s nimi získává pozornost těch „pravých“, kteří na něco takového čekají. Apollinaire, jenž toužil objevovat vše nové, o něm nadšeně píše do revue, Picasso, byť jde o zcela odlišného tvůrce, ho oceňuje, Breton, který se chystá vládnout modernímu umění, jej nemůže pominout. Do toho vtrhne válka, jež tušení, že něco je s civilizací špatně, jen podtrhne.

Budoucí surrealisté na ni reagují různě, někdo, třeba Apollinaire, který se vzniku surrealismu nedožije, jde nadšeně sloužit, Breton ji nesnáší od začátku, de Chirico se disciplinovaně jede přihlásit italským vojenským úřadům: když Itálie vstoupí do války, je poslán na frontu, kde se nervově zhroutí, zbytek přečká ve vojenském archivu. Když válka skončí, je Evropa zcela změněná, zdá se, že se musí začít úplně jinak, velkým přehodnocením všeho. Z toho vyklíčí (ještě za války) dada a později Bretonův surrealismus, který by de Chirica k sobě rád přivinul, ale ten už směřuje jinam. Je sice v úzkém, především korespondenčním styku se zakladateli, přispívá do modernistických časopisů, účastní se výstav, přijímá návštěvy (v roce 1925 za ním přijede do Říma básník Paul Éluard s Galou, ta o něm poví Salvadoru Dalímu, jenž by bez de Chirica byl také jiný), ale je to složitý přítel na distanc, je sice u toho, ale zároveň jinde: je svůj, metafyzický de Chirico, jenž se nenechá nikým a ničím řídit. Když v roce 1925 vystavuje v Paříži své nejnovější práce, nejsou na nich již ta prázdná náměstí s věžemi a komíny, ujíždějícím vlakem a prázdnými ciferníky, ale veduty italských měst, především Benátek, kresby antických soch, povalených římských a řeckých památek, figuríny bez tváří, na něž dopadá ostré středozemní slunce. Surrealisté jsou zaskočeni, tohle už není jejich de Chirico, ale on své sémě zasel a nemá potřebu se kolektivně přizpůsobovat.

Jeho další vývoj pak kunsthistorie nazve popřením avantgardních východisek, někde se lze dočíst i o příklonu k reakčnímu tradicionalismu – to lze číst i tak, že de Chirico zůstal ve fašistické Itálii, jako kdyby to znamenalo, že se s režimem ztotožnil. Mussoliniho fašismus však byl zvláštní syntézou moderního a klasického, vycházel esteticky samozřejmě z velkého odkazu antického Říma, ale usiloval o dynamiku, robustnost a energii. Na to byl de Chirico příliš subtilní a delikátní, jeho obrazy, kresby, grafiky nikdy nesměřovaly k monumentalismu, nikdy v nich nebylo nic heroického ani agresivního. Naopak, převládala v nich hravost, cit a hlavně ten sen. Od třicátých let maluje tím nejklasičtějším způsobem, sám přijímá označení „barokní“, jež vnímá jako umění zcela oddané kráse a její službě. Na výstavě je série obrazů z poválečných desetiletí, jsou tam koně, jezdci v barokních šatech, jakási pohádková atmosféra, vhodná pro ilustrace do nějaké romantické literatury. V jiném cyklu se opakuje motiv snad krejčovských figurín, které jsou oblečeny do římských tóg, postávají v různých pozicích v antických troskách, mezi kusy sloupů a jiné architektury. Antika se stále vrací, v posledním období se opět objevují gladiátoři, sošná mužská těla, klasičtí svalovci ponoření do vod bazénků podivných lázniček. Na jiné litografii stojí divošský náčelník s oštěpem, na další se římský voják domlouvá s jakýmsi robotem, o jehož identitě těžko něco bližšího říct. Nad vším se vznáší opar tajemna a neznáma, lehkými křídly mávají andělé mytologie, jež si žije svým vlastním životem.

Na jednom leptu se zpodobnil sám de Chirico v mušketýrském kostýmu. Je to možná ironie, ale velmi jemná a velmi sebevědomá. Nemusí si na nic hrát, je už dávno tím, kým asi ve svých snech být chtěl, mistr, od kterého se ostatní učí, co je to hledět do snů a nalézt v nich to, co neumíme sami vyjádřit.

Giorgio de Chirico: Malba je kouzelné umění. Kurátor Lorenzo Canova, Instituto Italiano di Cultura di Praga, Šporkova 14, Praha 1, do 26. 4. 2026.