Devadesátiny Václava Havla jsou skloňovány v posledních dnech horem dolem a ještě několik dní budou, jelikož na ně dojde až v pondělí pátého října. Možná se někomu takové adorování může už zajídat, může ho považovat za neblahý kult osobnosti, ale já si naopak myslím, že když je koho za co velebit, dělat se to má, nejen dokud si toho člověka osobně pamatujeme. Pořád platí, že Václav Havel se neváhal postavit režimu, který se zdál nezlomný, a dělal to něčím tak zdánlivě nepatrným a nemožným, jako je psané a vyřčené slovo.

Takový boj přitom má v českých dějinách silnou tradici. Kvůli síle jejich slova se moc bála Jana Husa, Karla Havlíčka, Tomáše Masaryka. Všechno to zároveň byli chlapíci, kteří se nevzpírali jenom státu či církvi, ale kteří také vzdorovali svému národu a stavěli ho před nepohodlí výběru – buď dál zůstávat konformní, nebo se odhodlat riskovat a třeba cosi změnit. Všichni za to také zaplatili: vyhnanstvím, vězením, nebo dokonce smrtí. Tahle linka, do níž Havel patří, se pohříchu málo připomíná, a přitom by právě ona měla být tím řádným, tím pravým, tím usouvztažněným adorováním. Bohužel však zůstává u cetek. K tomu ale přispívá také vdova po muži, který už s námi patnáct let není a nemůže se pitomostem bránit.

V den svých kulatých narozenin má být Václav Havel vyznamenán jako další laureát ceny své vlastní nadace VIZE 97, kterou kdysi s manželkou spoluzaložil. Podle poznámek na (vizuálně již značně zastaralém webu) nadace má tato cena být udělována „význačnému mysliteli, který svým dílem překračuje tradiční rámec vědeckého poznání, přispívá k chápání vědy jako integrální součásti obecné kultury, nekonvenčním způsobem se zabývá základními otázkami poznání, bytí a lidské existence“. Už tam nestojí, co se říkávalo kdysi, když cena vznikla: že se mají střídat laureáti tuzemští a přespolní. To se totiž tak přísně jako na začátku nedodržuje. Leč až letos se stane, že za sebou půjdou tři Češi: vloni cenu získala Eva Jiřičná, před ní Miroslav Petříček.

Udělení ceny jejímu zakladateli (třebaže in memoriam, když sám nemůže nic namítat) je smutný doklad úpadku zdejší velkorysosti. Toto ocenění dostávali lidé jako Zygmunt Bauman, Philip Zimbardo, Julia Kristeva nebo Timothy Snyder. Neboli lidé, kteří opravdu intelektuálně pohnuli světem. Jistě takoví na planetě nedošli. Ne že by k takovým nepatřil také Václav Havel, ne že by nebyl v některých věcech samolibý, aby se nechal plácat po zádech, ale rozhodně ne v tomto punktu. Asi to někomu přišlo jako zábavný nápad, možná dokonce jako nápad mravný – hodit takto Havlovo jméno znovu do veřejného prostoru a připomenout jeho dílo. Jenomže je to naopak potvrzení vyčerpání či naplnění kultu, který požírá sám sebe. Už jsem tu jméno prezidentova bratra před několika týdny vytahoval jednou, pomůžu si jím znovu: oč profesionálněji, lidštěji, sympatičtěji by působilo, kdyby cenu získal ten z bratrů, který byl skutečný vědec s velkými a vlivnými přesahy do společnosti, tedy Ivan Havel.

A oč havlovštěji by působilo, kdyby cenu, již roku 2001 získali v podobě čestného uznání tisíce „bezejmenných, kteří v první linii bojovali s koronavirovou pandemií“ (vědecký přínos s přesahem do společnosti z takového balení jsme s to vydupat, jenom pokud si ony tisíce představíme jako několik desítek či stovek špičkových lékařů, kteří promýšleli, jak s covidem naložit, a zkoumali a vysvětlovali, co nemoc dělá s lidským tělem), tedy kdyby cenu získal někdo spojený s ukrajinským bojem proti ruskému imperialismu, proti němuž ostatně bojoval i Havel. Přišly sem desítky vědců, pracují tady, proč aspoň jednoho z nich nevyzdvihnout? Anebo někoho z těch, kteří zůstali a třeba padli? Ukrajinský případ je ovšem jenom jeden z možných, ale podobně aktivistických, jako bylo ono pandemické čestné uznání.

Dávat cenu sám sobě je prostě trapné. Václav Havel přitom preferoval divadlo absurdní, nikoli mizerné. Tohle si nezasloužil.