Konec cambridgeského profesora Jasona Ardaye, který si podle všeho sáhl na život, je smutný a bohužel nelze tak úplně říci, že nečekaný. Zdánlivě nevyčerpatelný příval bizarních výmyslů tohoto barona Prášila DEI byl nepopiratelně zábavný, ale perverzním způsobem. Ty komické výmysly zároveň svědčily o naprostém rozkladu standardů na jednom z nejslovutnějších vysokých učení planety i v celém oboru. Což není k smíchu, stejně jako to, že do umlčování Ardayových kritiků byla zapojena nejen jedna z nejbezohlednějších britských právních kanceláří, ale i londýnská policie. A samozřejmě k smíchu není ani to, když se člověku trpícímu bájnou lhavostí léta pracně budovaná konstrukce, jež mu léta fungovala a přinášela pozornost a uznání, najednou zhroutí a on se stane terčem zneuznání a posměchu.

Ten pocit vystihla jedna komentátorka na síti X, když reagovala na objev bůhvíkolikáté Ardayovy neuvěřitelnosti slovy „Hrnečku, dost!“. Těch objevů, z nichž by na zničení akademické kariéry stačily tři čtyři, bylo snad padesát. Jenže to nebyla fiktivní komedie, kdy se těšíme na každý další gag, bylo to obnažování úpadku kdysi respektované země a taky ustavičné bušení do křehkého ega muže, který si jistě za svůj úděl mohl hlavně sám, nicméně to, co teď prožíval, bylo kruté.

Hrnečku, dost! se chce vzkřiknout nad řadou zpráv přiházejících z Británie snad denně. Jedna z nich: V centru Londýna, na rohu Hyde Parku, kuvajtský byznysmen otevřel nové knihkupectví s nabídkou anglických i arabských titulů. Moderní, velkoryse zařízený obchod nicméně vzbudil jistou kontroverzi. Místní buňka Labouristické strany tam vyrazila na návštěvu. „Vědění je klíč,“ začala svůj referát na twitteru. „Bylo báječné navštívit nové knihkupectví Aafaq. Poděkovali jsme majiteli za krásné uspořádání obchodu a probrali jsme otázky, jež mezi místními obyvateli vzbudila jedna publikace na pultu.“ Následují milé fotografie z obchodu, mezi nimiž je i cedulka informující o tom, že „poté, co byly vzneseny pochybnosti ohledně jednoho konkrétního titulu, jsme záležitost prověřili a rozhodli jsme se stáhnout knihu z prodeje. Nadále se zavazujeme provozovat knihkupectví vstřícné vůči všem v naší komunitě“. Pak ještě od labouristů následovalo něco v duchu, že „hlavně spolu musíme mluvit“, což bohužel nemůžeme reprodukovat přesně vzhledem k tomu, že stranická buňka tweet smazala.

A copak že to bylo za titul, který vzbudil otázky? Mein Kampf v arabštině.

Bylo by na dlouhé povídání, co je tady všechno špatně, ale jeden asi ne nejdůležitější, ale typický rys takových komuniké je infantilizace. Budeme předstírat, že tento podnikatel, který umí anglicky, ví, jak má vypadat atraktivní obchod a zabývá se knihami, do včerejška neměl tušení, jak se v Británii dívají na Hitlera (a na Muslimské bratrstvo, jehož propagandu měl rovněž v nabídce). Nově příchozímu trpělivě vysvětlíme, že na záchodě se splachuje, s nacismem máme špatné zkušenosti a podobně. A my se zase přiučíme od něho; „každý den se naučíme něco nového,“ jak se praví v labouristickém tweetu. Infantilizován je on coby osoba neschopná morálních soudů, infantilizováni jsou labouristé i všichni, komu se to předkládá k přikyvování.

Jedním z nejvirálnějších předmětů doličných v Ardayově kauze je video vedoucí pedagogické fakulty v Cambridgi Hilary Creminové vítající nový přírůstek. Jakmile Ardaye spatří, zmocní se jí radostné vzrušení. Arday si pak v rozhovoru přímo řekne o ujištění, že není jen „do počtu“, a Creminová je k nezastavení: „Sbor volitelů byl v den tvého interview absolutně jednomyslný. Máme takové štěstí, že tě máme! Jsi, pokud jde o tvůj výzkum, nejlepší na světě.“

Svědkem takového nesoudného spuštění stavidel chvály je člověk jen občas. Třeba po katastrofálním výkonu Joea Bidena v prezidentské debatě v červnu 2024, když ho jeho manželka přivedla před demokratické příznivce. „Joe, podal jsi fantastický výkon, odpověděl jsi na každou otázku, věděl jsi všechna fakta!“

Takhle se mluví jen s dětmi a se senilními starci. A dnes tedy s cambridgeskými profesory.