Na programu ČT art se od února do začátku května vysílal desetidílný cyklus pětadvacetiminutových dokumentů o historii HaDivadla: pod názvem Padesátka na krku jej lze stále zhlédnout v iVysílání České televize. Stojí to za to. V deseti dílech je hutně vyprávěna historie jednoho z nejdůležitějších divadelních souborů v této zemi, ansámblu, který během půlstoletí existence vstřebal tvůrčí potenciál řady originálních osobností, jež se jinde jen tak nevyskytovaly – právě proto, že byly tak nezařaditelné.

Nejspíš poprvé a zřejmě na poslední chvíli jsou za účasti aktérů zdokumentovány počátky v Prostějově, kde se původní záměr funkcionářů „mít své divadlo“ pozoruhodně zvrhl: z těch časů zůstalo ono Ha v názvu, tedy Hanácké. Místo konvenční ozdoby maloměsta se ve velmi skromných poměrech vyklubalo hnízdo tvořivosti, zprvu amatérské, ale brzy se formující do svérázné podoby, jež při všech proměnách zůstala v něčem (a někom) přítomná až do současnosti. Kolem několika silných individualit tam v relativní izolaci vzniklo sdružení podivínů, zjevů a mimoňů, kteří přitom šli cílevědomě za svým. Došlo tam k setkání mimořádných divadelních osobností s nekonvenčním pohledem na umění (Stanislav Vála, Josef Kovalčuk, záhy se objevivší Arnošt Goldflam) a herců, kteří se teprve postupně profesionalizovali, přičemž absenci uměleckých škol nahrazovali něčím podstatnějším: silou a svérázem sebe samých. Herectví Miloše Černouška alias Cyrila Drozdy, Miloslava Maršálka, posléze přišlých Břetislava Rychlíka, Jána Sedala, Marie Ludvíkové či Ivy Klestilové bylo rozpoznatelně „jiné“, stejně jako jiní byli oni sami… Tato spíš komuna než „regulérní“ divadlo se vyvíjela pod úředním tlakem, který ale přece jen nebyl tak drtivý, aby ji zcela zničil. Vznikla řada silných inscenací a značka hanáckých podivínů postupně pronikala do širšího povědomí jako jeden z emblémů nekonformní kultury druhé půlky osmdesátých let. Po příchodu do Brna (1985) už bylo zřejmé, že české divadlo je bez Hanáků těžko představitelné. Měli svou poetiku, svůj způsob vyjadřování, svá témata: charakterizovala je niternost a úsilí o hloubku výpovědi, což se ovšem dělo jaksi nenásilně, bez křeče a ideologie. Silný poetický náboj mu dodávaly geniální písně Jiřího Bulise, jež s jakousi otrhaností a prokletostí dotvářely jednotu něhy, smutku a naděje.

Deset dílů na padesát let, to je pět let na jeden díl, což je v podstatě dodrženo. Prvních pět kapitol pokrývá období do roku 1989, šestou se série přehoupne do devadesátých let a končí v přítomnosti. Souvisle lze sledovat, jak se vyvíjel „organismus“ divadla, jak se proměňovala doba. Přelomem nebyl ani tak rok 1989 jako spíš nultá léta: smrt Jiřího Bulise, policejní zátah v roce 1995, odchod některých zakladatelů, příchod nové doby, hledání nových výrazů a témat, s nimiž se starší pamětník už ne vždy ztotožňuje. Přesto zůstává dlouho patrná pečeť autentičnosti a outsiderství, které si na nic nehraje, ale prostě zůstává v krvi, i když se poměry dávno změnily. To je znát především při výstupech zakladatelských osobností i lidí, kteří se v divadle jen mihli: vždy je patrné, že o HaDivadle mluví jako o místě zvláštního charakteru, o něčem, co jim dávalo smysl přes všechny překážky a nuzné poměry.

Jsou to vlastně alternativní dějiny půlstoletí, mozaika osudů několika desítek tváří, do nichž je těch padesát let vepsáno. Rozhovory s nimi se střídají s archivním materiálem, zprvu velmi vzácným, postupně přibývajícím: encyklopedický rozměr série zůstává únosný a přehledný, zřetelně vystupují horizonty a důležité milníky, prostor je rozdělen poměrně spravedlivě, právem dominují zakladatelé Stanislav Vála, Arnošt Goldflam, později J. A. Pitínský, David Jařab a další. K nim se přidávají nepostradatelní herci, již zmínění Miloš Černoušek, Miloslav Maršálek, samozřejmě Břetislav Rychlík, jehož výstupy potvrzují slova Arnošta Goldflama o sloní paměti, takže v první polovině cyklu funguje jako neformální průvodce. Námitka, že jde o rodinný podnik, když režisérkou je Monika Rychlíková, se nabízí, ale naprosto převažují klady, neboť o tom zkrátka nikdo neví víc než právě oni dva a těžko si představit, že by se v tom někdo jiný vyznal lépe. Koho to zajímá, ten to zcela jistě ocení.

HaDivadlo: Padesátka na krku. Scénář Břetislav Rychlík, střih Jiří Mikula, kamera Jiří Strnad. Režie Monika Rychlíková. Vyrobila Česká televize, 2026.