Z toho nikdo nevychází dobře. Ani prezident, ani vláda, v ní jmenovitě premiér Babiš a ministr zahraničí Macinka, ani Ústavní soud.

Co se týče geneze sporu, je zřejmá, jde o vendetu za to, že prezident odmítl jmenovat motoristickou ikonu Filipa Turka ministrem. Poukazovali jsme v minulosti na to, že bránit či zabránit jmenování nějakého ministra se v minulosti snažil každý prezident – výjimečně, ale snažil. Těžko můžeme očekávat, že prezidenti zejména od té doby, kdy jsou přímo voleni, budou ve využívání této možnosti zdrženlivější. Tehdy by možná kompetenční žaloba z čistě právního pohledu dávala větší smysl než dnes. Ale udělat tento krok pro Motoristy se premiérovi Babišovi nechtělo.

Summity NATO se pro účely, o něž nám teď jde, vyznačují tím, že je velmi dobře ukotvené v tradici, že na ně prezident jezdí. Jak nyní slyšel už každý a zopakoval to i soudce Šámal, prezident za dobu existence státu na summitu chyběl, jen když byl nemocný. V právu to naopak nijak ukotvené není.

Z toho by vyplývalo, že to není moc dobrý kandidát na vydání předběžného opatření.

Ústavní soud zdůraznil, že vydáním předběžného opatření nijak nepředjímá konečný nález. Ale to si lze těžko odmyslet. Stejně dobře by mohl předběžné opatření odmítnout vydat a zdůraznit, že tím nijak nepředjímá konečný nález, ve kterém třeba dojde k tomu, že prezidentovi napříště vláda v účasti na summitech NATO nesmí bránit. Rozhodl se ale nařídit vládě něco vykonat.

Neschopnost dohodnout se považujeme za prohru všech. Zejména Petr Macinka jistě nebude chtít nechat Ústavnímu soudu poslední slovo. Otevírá se nám tu perspektiva zákopové války, která může vést k dalším zásahům Ústavního soudu. Připomeňme například, že prezident republiky nerozhoduje o vlastním rozpočtu (tuto výsadu má z orgánů vyjmenovaných v Ústavě jen centrální banka; všichni ostatní si můžou říkat, kdovíjak jsou nezávislí, ale nakonec jsou financováni z rozpočtu, který navrhuje vláda a schvaluje sněmovna). Co když začne vláda Hrad finančně škrtit? Pro politiky to bude výborné, z Hradu se stane další Česká televize, za kterou se bude bojovat. Ale aby pak nedošlo až na to, že si Ústavní soud otevře spreadsheet a začne sestavovat rozpočet Kanceláře prezidenta republiky.

Nevychází z toho dobře ani premiér Babiš, který vším, včetně „body language“, dával najevo, že ze sporu s Hradem nijak nadšený není, ale zabránit zavlečení Ústavního soudu do něj nakonec nedokázal.

Nevychází z toho dobře prezident Pavel, který zjevně není nijak obrněn vůči potřebě domáhat se nějakých vnějších instancí, aby se za něj postavily a dávaly mu za pravdu – nejdřív nedomyšleným a nyní už odloženým trestním oznámením, pak podáním k Ústavnímu soudu.

Když vláda a ti, kdo se jí zastávají, poukazují na to, že je lépe disponována obhajovat naše pozice v NATO než antitrumpovský prezident Pavel, nedoceňují, že to znamená obhajovat je vůči americké administrativě, jež nyní systematicky vyhlašuje za platný standard výdajů na obranu členů NATO ne dvě procenta HDP, která jsme nedokázali splnit za minulé vlády a současná vláda se k nim moc nemá, ale pět procent. A vůči prezidentovi, který teď agresivně vyjíždí vůči všem zemím, které mu nepomohly v jeho válce s Íránem, mluví o vylučování z NATO a snaží se urychlovat stahování amerických vojáků z Evropy. To sotva vyžehlí nějaké blahopřání k narozeninám.

Dost se poukazovalo na to, že je to „Pavlův ústavní soud“, že jmenoval dvanáct z jeho patnácti současných členů. Proti tomu se předseda Baxa zcela očekávatelně ohradil. Nicméně si nemůžeme odpustit poukázat na to, že nejenže rozhodnutí o předběžném opatření přednesl soudce Šámal jmenovaný prezidentem Zemanem – to při většinovém rozhodnutí mnoho neznamená –, ale že disent uplatnili soudci Řepková a Wintr, jmenovaní prezidentem Pavlem. Disenty soudce Wintra v nálezech věnovaných růstu soudcovských platů, tedy tématu vyžadujícímu ochotu nezavděčit se svému vlastnímu prostředí, byly vždy zajímavé. Podobně proti srsti jde i ten současný.