Itálie pod vedením Giorgie Meloniové je na evropské poměry extrémně stabilní země. Zatímco sousední Francie více než dva roky zápasí se zablokovaným parlamentem, premiéři se střídají jako apoštolové na orloji a prezident Macron je navzdory mezinárodní aktivitě doma slabý a extrémně nepopulární, Meloniová vládne už tři roky v čele stabilní koalice a její podpora v průzkumech neklesá.

Přesto minulou neděli utrpěla první výraznou prohru. Šlo o referendum týkající se změn v justici, vyžadující změny několika článků ústavy. Výsledek 53:47 není sice zdrcující porážka, samotná otázka, na niž voliči odpovídali, byla formulována neprůhledným jazykem a kampaň vedla vláda poměrně vlažně. Přesto se souboj – v obecnější rovině – týká záležitosti, jejíž význam zdaleka přesahuje italský kontext a poukazuje na klíčový problém, se kterým se potýkají evropské demokracie. Tím je vychýlení rovnováhy mezi výkonnou a soudní mocí.

Na první pohled nic, co by mělo rozblikat varované signály. Na rozdíl od mnoha jiných zemí, zde všechny personální procesy mají být i nadále řízeny v rámci „právnického stavu“. Jen s tím rozdílem, že namísto vnitřních mechanismů selekce bude o zvolených lidech rozhodovat losování. A zprůhlední se klíčové rozdělení mezi soudci a prokurátory. Navíc, na rozdíl od Polska, kde se konzervativci o podobnou změnu pokusili metodou „rozeběhnu se hlavou proti zdí“, Meloniová dbala na to, aby byly dodrženy všechny procedury, a finálně o změně ústavy měli rozhodnout občané.

To nezabránilo protivníkům změn použít proti projektu ty nejtěžší zbraně. Mělo jít o hlasování, „zda budou soudci podléhat politikům“, cílem reformy je prý „podpořit beztrestnost politiků a zrušit nezávislost soudců“ a výsledkem bude skluz směrem k „neliberální demokracii a autoritarismu“. Tento postoj, jak se ukázalo, oslovil větší část italských voličů, přesněji dokázal mobilizovat především ty, kteří pohled justice a opozice sdíleli.

Nelze samozřejmě opomenout historický kontext specifického postavení justice v italském systému a veřejném vnímání, který se odvíjí především od turbulentního období počátku devadesátých let, kdy to byla právě nezávislá justice, která zapříčinila rozpad poválečného stranického systému, a to především systematickým odhalováním vazeb mezi vládnoucím establishmentem a organizovaným zločinem. Vzpomínka na „hrdinská léta“ boje se spojenectvím politiků a mafie měla i své mučedníky – Falconeho a Borsellino, zavražděné sicilskou cosa nostrou. Na druhé straně se tato legenda stala pro velkou část soudcovského stavu zdrojem přesvědčení, že jsou nejdůležitější složkou státu – a opakovaně to neváhali připomínat. Ve spojení s neskrývanými levicovými sympatiemi mnoha soudců to vedlo ke vzniku proti-legendy o „rudých tógách“ – zpolitizované korporaci, která zneužívá vlastní nedotknutelnost v politickém boji s pravicí a považuje se za opravdového „suveréna“, nadřazeného demokratickým rozhodnutím lidu.

V obou legendách, jak už to u legend bývá, se míchaly fakta, víra a tužby. Každopádně nelze zpochybnit, že – i po konci kontroverzní éry Berlusconiho – se italská justice a politika dostávaly do konfliktu pravidelně. Tak to bylo v souvislosti s pokusy trestně stíhat ministra vnitra Salviniho kvůli rozhodnutí blokovat pašeráckým lodím s ilegálními migranty přístup do italských přístavů. Otázka migrace se také stála dějištěm první právní bitvy s vládou Meloniové. V roce 2024 se vláda pokusila o dohodu s Albánií s cílem „outsourcovat“ některé případy azylového řízení mimo území Itálie. Ilegální migranti měli očekávat vyřízení svých žádostí o azyl v zařízeních na druhé straně Jadranu, tedy mimo Itálii a mimo EU. Soudce jednoho z římských soudů ale rozhodl, že vláda tím bude porušovat základní lidská práva – a nakonec s pomocí Evropského soudu pro lidská práva plány vlády opravdu zhatil. Premiérka tehdy viditelně frustrovaná vypálila: „Problém není Albánie nebo to, zda ta či jiná země je bezpečná. Problém je, že podle nich nikdo nikdy nesmí být repatriovaný. Problém je, že za žádných okolností nemůžete poslat lidi zpět. Problém je, že nesmíte realizovat žádný program na ochranu vlastních hranic.“ Neměnilo to nic na faktu, že tuto bitvu prohrála (je mimochodem zajímavé, že tento týden se ve prospěch přesouvání azylového řízení mimo území EU vyjádřil Evropský parlament, možná se nakonec ukáže, že Meloniová prostě jenom otevřela téma příliš brzy…).

Další přišlo na řadu střetnutí se speciálním Soudem auditorů, který posuzuje oprávněnost utrácení veřejných financí. Tento soud „zařízl“ na podzim loňského roku další vlajkovou loď Meloniové vlády – most spojující Sicílii s italskou pevninou. Co naplat, že o takovém mostu přes Messinskou úžinu se uvažovalo už ve starověku a že by nepochybně přinesl významné rozvojové impulzy pro nejchudší oblasti země. Nedostatky v dokumentaci, nejasnosti ve financování, chybějící zřetel na ochranu životního prostředí a konečně nedostatečně vyargumentovaný „veřejný zájem“ soud uvedl jako hlavní důvody, proč projekt zastavit.

Právě v návaznosti na toto rozhodnutí se Meloniová konečně rozhodla jít do rizika změny ústavy a referenda. A potřetí prohrála, tentokrát nejen se soudci, ale i s voliči.

Proč se o tento zápas, ve kterém italská premiérka prohrává už 0:3, zajímat? Zaprvé, Meloniové vláda je z celoevropského hlediska zajímavý pokus o posun neúnosně doleva vychýleného „konsenzu“ v politice zpět směrem doprava. Meloniová zvítězila jako představitelka nové národně konzervativní vlny pravicové politiky, jež měla nahradit starou středo-pravici, která se postupem času stala neodlišitelnou od zbytku liberálního establishmentu. Avšak na rozdíl od Viktora Orbána či polského Práva a spravedlnosti Meloniová zvolila cestu „konstruktivní kritiky v mezích mainstreamu“ spíše než otevřeného střetu. V turbulentních dobách její zahraničněpolitický postoj, ať už v otázce Ruska, nebo transatlantických vztahů, z ní udělal žádaného spojence. Ne náhodou se hovoří o tom, že v Evropě teď německo-italský tandem nahrazuje ten dosavadní německo-francouzský.

Zlí jazykové tvrdí, že za umírněným přístupem Meloniové je i realistický odhad situace státu. Ekonomická situace země se sice pod její vládou zlepšila, ale Itálie zůstává, vedle Řecka, nejvíc zadluženou zemí EU. Je tak i nadále rukojmím mezinárodních finančních institucí. Významná připomínka, že půjčky a dluhy ani v EU nejsou zadarmo, ale vytváří politické závislosti.

Zadruhé, ani uznání pro tento umírněný přístup neznamená, že by se Meloniová zbavila nálepky „radikálně pravicové populistky“, jejíž vláda ohrožuje demokracii v zemi. Takto ji popisuje třeba nedávno vydaná (pochopitelně z evropských prostředků) zpráva „Mapování neliberalismu v Evropě“. Pochopitelně si Meloniová zaslouží záznam v „seznamu autoritářů“ kvůli „útoku na soudcovskou nezávislost skrze pokus o rozdělení profesních cest soudců a prokurátorů“ (o tom, že takové rozdělení je v mnoha státech normální, neuslyšíme ani slovo). Tento přečin se ve výčtu nachází hned vedle jiných „zločinů“ jako „promování tradiční rodiny“. Sice si takovou zprávu nikdo kromě pár politologů možná nepřečte, ale jde o materiál, který je pak základem všemožných žebříčků kvality demokracie, které nám nahradily politologickou debatu a působí na představivost veřejnosti (převážně netušící, jaká kritéria o těchto indexech rozhodují). Když potom dochází k pokusu o reformu, jako je ta italská, řetězec asociací vedoucích až autoritarismu je předpřipravený.

Konečně zatřetí zde máme hlubší proměnu toho, co za demokracii označujeme. Německý politolog Philip Manow říká, že v posledních dekádách se postupně etabluje názor, že hlavním pilířem demokracie není idea „svobodné soutěže“, ale právo. Evropská „bezpečnostní čidla“ jsou historicky (z pochopitelných důvodů) naprogramovaná na případy, kdy politika zasahuje do justice. Takříkajíc „čím více práva (a méně politiky), tím více demokracie“. Nejsme ovšem připraveni na opačnou možnost, tedy že může nastat situace, kdy se rovnováha vychýlí druhým směrem – a ohrožovat demokracii začne právě přerostlý, zbytnělý právní korzet, střežící jako nedotknutelnost svůj aparát.

Není zvláštní, ptá se německý politolog, že se nám dnes zdá, že je „právní stát“ pod útokem ze všech stran? Není to náhodou jen výsledek toho, že jsme ho nechali nepřirozeně nabobtnat a přerůst do oblasti, kam nepatří?