Jaká bude politika ve volebním roce 2017

Čas katastrof a nenávisti

Jaká bude politika ve volebním roce 2017
Čas katastrof a nenávisti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rok 2017 bude rokem katastrof. Přinejmenším půjde o období, jehož průběh budou určovat obavy z teroristických útoků, dalšího přílivu uprchlíků, ze zdražení ropy, rozpadu Evropské unie, utažení vykořisťovacích šroubů světových i národních koncernů až po návrat komunistického Velkého bratra, který znovu ovládne životy prostých občanů. Nejpravděpodobnějším termínem, kdy se některá z obav naplní, jsou říjnové volby do sněmovny, kterou mohou suverénně ovládnout nebezpeční populisté.

Proč se bát roku 2017

Obavy z roku 2017 nejsou českou specialitou a také se neobjevily náhodou. Atlantická civilizace a zvláště její evropská část si neví rady s dopady globalizace. Zrušit jakékoli hranice pro pohyb kapitálu, firem i občanů se neukázalo jako úplně skvělý nápad, ale jako příčina dosud nevídaných problémů. Konkrétně Evropská unie stále nedokáže zvládnout důsledky krize společné měny eura ani uprchlické krize, a už musí čelit brexitu, který nastal jako přímá reakce Britů na rušení hranic uvnitř Evropy.

Poučení z globalizace formuloval britský ekonom Philippe Legrain. „Příliš málo jsme respektovali pohyby v ekonomice a propadli slepé víře, že všechny budoucí potíže půjde řešit bez politiky, jen technokratickými úpravami,“ řekl v rozhovoru pro rakouský deník Der Standard. Utopie rušení hranic měla přinést prospěch úplně všem, pak se však ukázalo, že to nejde. „Jako při každé ekonomické změně jsou také při globalizaci poražení,“ připomíná Legrain, že právě poražení z globalizace hlasovali pro brexit a Donalda Trumpa. Letos mohou hlasy nespokojenců změnit kontinentální Evropu.

Otevření nového úseku dálnice D8. Teď už jen, aby se nezačalo podloží opět hýbat... - Foto: Jan Zatorsky

Jedním z bitevních polí se stane Česko. Volby do sněmovny v říjnu a jejich epilog, volba prezidenta v lednu 2018, už předem rozhodly, že politika bude od začátku roku jedinou volební kampaní. Stejně jako jinde i v Česku se najde dost poražených z globalizace a už to nemůže popřít ani tuzemská politická elita.

„O nás Češích se říká, že jsme nejskeptičtější národ v Evropě a že když nám někdo podá sklenici, která je z poloviny naplněná, tak každý Čech řekne, že ta sklenice je poloprázdná. A nikdo z nás neřekne, že je poloplná,“ připustil široce sdílenou nespokojenost ve vánočním poselství prezident Miloš Zeman. Jenom údajně skeptickou českou náturou si dokázal vysvětlit, že lidem nestačí hospodářský růst, ani to, že se „promítá do životní úrovně“ a že „průměrná mzda vzrostla o více než tisíc korun měsíčně“. Valorizace důchodů by měla dosáhnout minimálně 300 korun, „máme nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii a také je zde nejnižší podíl relativní chudoby v Evropské unii“, lépe se vybírají daně, a stejně to nestačí, dodal prezident.

Nemusí to být vrozenou skepsí. Ve skutečnosti prezidentovy argumenty neříkají, že se lidem v období vlády Bohuslava Sobotky zlepšily příjmy. Stav rodinných financí bylo možné v uplynulých desetiletích zjistit z tzv. šetření rodinných účtů, které prováděl Český statistický úřad každé čtvrtletí. Tento výzkum však byl počátkem minulého roku přerušen kvůli změně metodiky. Metodika výzkumů se někdy mění, když výsledky neodpovídají politickému zadání. Z toho se dá předběžně odvodit, že rodinné účty loni žádné zlepšení nezaznamenaly.

Poslední údaje o příjmech občanů jsou tedy z evropského výzkumu SILC z roku 2015, který zlepšení ekonomické situace v rodinách přinejmenším zpochybňuje. V přepočtu na eura příjmy rodin klesaly průběžně od roku 2012. U všech příjmových skupin se za tři roky snížily o 4–5 procent, u nejchudší desetiny rodin pod čtyři a půl tisíce eur ročně na osobu. U nejbohatší desetiny se sotva drží nad třinácti tisíci. Za snižování příjmů v eurech může i pokles kurzu koruny asi o sedm procent, způsobený intervencí České národní banky, Češi proto své chudnutí zažívají v plné síle při výjezdech za hranice. Přesto i bez přepočtu na eura příjmy v nejlepším případě stagnují. Ve srovnání se sousedním Německem či Rakouskem dosahovaly i v roce 2015 pouze třetiny a byl to horší výsledek než při nástupu současné vlády. Jednou větou, obětí globalizace se stala většina Čechů.

Prosperita, která není pro každého

Nezaměstnanost opravdu klesá, i když úrovně před rokem 2008 ještě nedosáhla. Přesto neexistují doklady, že se zlepšily pracovní podmínky zvláště u výkonného personálu. Naopak jsou k dispozici indicie o tom, že pracovníci utíkají z tuzemských továren a úřadů, jak jen mohou. Ještě v roce 2011 požádala o předčasnou penzi pětina nových důchodců. Od té doby se významně zpřísnily podmínky pro předčasný důchod, například žádost o penzi s ročním předstihem znamená, že důchodce musí počítat se srážkou tisíc korun měsíčně. Přesto odchází do předčasného důchodu třetina Čechů, a celkem tak přichází o peníze už 600 tisíc domácností.

Oslavovaná prosperita v období premiéra Sobotky a vicepremiéra Babiše se neodrazila ani na situaci malých a středních podniků. Firmy v posledních třech letech vykazují finančním úřadům desetiprocentní růst zisků za rok. To však více vystihuje pozici velkých společností, tedy skutečných vítězů globalizace. Menších a středních firem však v uplynulých dvanácti měsících ubylo dvacet tisíc, ztratila se tedy sedmina podnikatelů, kteří někoho zaměstnávají, a jejich počet poklesl pod úroveň let 2012–2013, kdy zemi nejvíc zasáhla krize.

K úbytku podnikatelů mohla přispět povinnost posílat finančním úřadům každý měsíc kontrolní hlášení pro dohled nad DPH. Teoreticky mohla část z nich přejít do kategorie živnostníků, jejichž počet se drží na úrovni posledních pěti let. Ovšem i živnostníky letos a hlavně napřesrok zasáhne povinnost účtovat na pokladnách EET.

Existuje tedy celá řada údajů o tom, že se Česko přizpůsobilo globalizaci. Velké firmy, které jsou z větší části v rukou zahraničních investorů, ovládají čím dál větší díl ekonomiky a s podporou vládní byrokracie likvidují menší konkurenci. Podmínky pracovníků u výrobních pásů nebo u pokladen supermarketů se nezlepšují ani v období vysoké zaměstnanosti. Většina lidí v tom žádné velké výhody nemusí vidět.

Stát je připraven vyplácet sociální dávky těm, kdo vypadnou z výrobního procesu, nic víc však Sobotkova vláda nenabídla. Lidé by ekonomické oživení lépe poznali, kdyby se snížily daně. Vláda k tomu měla prostor, protože její předchůdkyně během dluhové krize sazby zvyšovaly. Příležitosti však nevyužila a peníze si nechává s odkazem, že je nezbytné investovat do infrastruktury. Protože se investovat nedaří, ušetřené peníze odcházejí do klientských sítí. Nejde jen o důchodce, kterým se penze mimořádně zvyšují před volbami, ale třeba i zemědělské podniky. Podpora jejich provozu se zvýšila o třetinu, překročila 30 miliard korun a byla nejrychleji rostoucí položkou minulého rozpočtu.

Rok 2017 změnu k lepšímu nepřinese, i když se nová krize nečeká. Rodinné rozpočty však zatíží očekávaný růst hypotečních sazeb a také ceny pohonných hmot, jak předem upozorňuje skutečnost, že se cena lehké ropy za poslední půlrok postupně zvýšila o desetinu. Růstem inflace v situaci nízkých úroků bude ostatně postižena většina evropských států. „Majetek běžných občanů se znehodnotí tak, jak jsme už dlouho nezažili,“ předpovídá pro Německo šéf výzkumného institutu Ifo Clemens Fuest.

Vláda nejméně špatných

Poslední měsíce před volbami úřady nepochybně vyplní kampaní o tom, jak se zvyšují mzdy a zaměstnanost, či sliby, že po volbách se daně konečně budou snižovat. Předem se však nedá říci, že voliči zaberou. Výzkumy veřejného mínění sice předpovídají poprvé od roku 1996 všem koaličním stranám slušné výsledky, o premiérské místo si to mají rozdat ANO s preferencemi třicet procent s dvacetiprocentní sociální demokracií a také lidovci se v předpovědích blíží deseti procentům. Přesto platí varování Daniela Prokopa z agentury Median, že preference vládních stran rostou v reakci na spontánní otázku „Koho půjdete volit?“. Lidé při ní často uvádějí stranu, o níž v poslední době nejvíc slyšeli nebo jim nejméně vadí. Pokud namísto „nejméně špatného“ začnou vybírat toho, kdo je opravdu dobrý, mohou volby dopadnout jinak.

Údajné nadšení z koalice zpochybňuje prosincový průzkum Eurobarometr, podle kterého vládě nevěří 70 procent občanů. To je sedmá nejvyšší nedůvěra hned po státech evropského Jihu (Řecko, Itálie, Slovinsko, Francie, Španělsko, Chorvatsko), která odpovídá třeba oblibě Topolánkovy vlády v časech povolebního patu před deseti lety.

Právě Eurobarometr upozorňuje, že z pohledu občanů je sklenice stejně „poloprázdná“, jako byla při nástupu Sobotkovy vlády. Především málokdo čeká, že se poměry mohou změnit k lepšímu. Jen necelá pětina občanů předpokládá, že se ve volebním roce zlepší finanční situace domácnosti či život jako takový a v tomto směru se opravdu řadíme mezi pět nejskeptičtějších národů Evropy. Podstatnější je však zjištění, že se vládním stranám za tři roky nepodařilo odstranit hlavní příčinu obav. Češi se stejně jako jihoevropské národy už před třemi lety nejvíc obávali globalizace a jejích dopadů na obyvatelstvo. Za tři roky se počet těch, kdo mají strach, zvýšil ze 47 na 56 procent a dosáhl s výjimkou Řecka nejvyšší hodnoty v Unii.

Zkušenost z krizových dob, kdy se propouštělo v průmyslových podnicích a kdy Nečasova vláda snižovala stavy úředníků, se důvěrou v nové budování státu nepodařilo nahradit. V roce 1996 se nevydařila kampaň vládní ODS pod heslem: „Dokázali jsme, že to dokážeme.“ Stejně to dopadne, pokud na stejnou kartu vsadí i současné vládní strany.

Tím spíše, že v posledním roce svého mandátu budou vládní strany sklízet maléry. Ministři dnes mohou jen s obavami sledovat pohyb hornin v Českém středohoří, které hrozí tím, že zboří dálnici D8, jedinou větší komunikaci dokončenou v minulých letech. Konflikty se dají čekat v severočeských městech, kde chystaný zákon o sociálním bydlení ani plán na integraci romské menšiny nezastavil růst sociálně vyloučených ghett. Největší mediální pozornost nepochybně přitáhne růst byrokracie. Po padesáti tisících hospodských čeká zkouška pokladnami EET čtvrt milionů obchodníků a již dnes je jisté, že většina kandidujících v čele s TOP 09 a ODS bude ve volební kampani slibovat, jak nedopustí, aby v roce 2018 musel pokladny pořizovat další milion živnostníků a podnikatelů. Podle platného zákona musí do EET vstoupit každý s výjimkou provozovatelů autobusové dopravy a veřejných záchodků.

Koalice se nevyhne ani vnitřním konfliktům, přitom první nastane už koncem ledna. Tehdy své závěry zveřejní poslanecká komise vyšetřující reorganizaci policie, kterou se ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) bránil snaze vicepremiéra Andreje Babiše (ANO) posílit vliv v bezpečnostním sboru.

Pekelná možnost

Vláda nemůže využít chválu evropských institucí, i když dávají Českou republiku za příklad nového členského státu, který dokáže udržet slušný hospodářský růst, a přitom neexportuje chudé do západní Evropy. Sami Češi totiž chápou Evropskou unii jako instituci, která otevírá prostor velkým finančníkům a podporuje globalizaci. Unii nedůvěřuje 66 procent Čechů. To je rovněž po Řecku nejkritičtější postoj, vůči Evropě ještě víc nepřátelský než v případě Francie, kde hodlá na kritice Bruselu postavit prezidentskou kampaň favorizovaná Marine Le Penová z Národní fronty.

Zároveň jsou na obzoru spory s bruselskými úřady, které budou Čechům vyčítat konflikty zájmů při čerpání dotací. Případem Čapího hnízda se zabývá příliš mnoho evropských institucí na to, aby do října neučinily předpokládaný závěr, podle kterého na dotaci určené malým firmám vydělal koncern vicepremiéra Babiše. Další šetření mají prozkoumat roli členů vedení Agrofertu Petra Cingra a Jaroslava Faltýnka (zároveň šéfa poslanců ANO) při rozdělování dotací pro průmyslové a zemědělské firmy Babišova impéria.

Obě velké vládní strany ČSSD a ANO přesto mohou spoléhat na to, že některá z nich nakonec sestaví příští vládu, protože neexistuje jediný silný soupeř, který by dokázal využít jejich chyb. Opoziční strany zatím nenabídly občanům důvěryhodnou příležitost, aby přes ně mohli ventilovat nespokojenost a naštvanost, ani neukázaly přesvědčivé řešení problému globalizace, k jehož prohlubování koalice aktivně přispěla.

Lidovci znovu zkoušejí překročit svůj stín i hranici deseti procent a společně s hnutím STAN obnovují myšlenku čtyřkoalice. Kalouskově TOP 09 dosud lidé neodpustili thriller s úspornou politikou let 2010–2013, proto se nejsilnější pravicovou stranou v průzkumech stává ODS, i když dosud staví na politicích, které voliči potrestali v řadě předchozích voleb. Komunisté obvykle dokážou zúročit „blbou náladu“, fiasko v krajských volbách však upozorňuje, že ve světě moderních technologií ztrácejí. Proto dosud existuje prostor pro vznik nových stran typu Realistů, soukromníků i staronové ODA. Se značnou pravděpodobností postačí k vítězství ve volbách znovu dvacet procent hlasů, vlády se možná opět chopí středová koalice a sněmovna bude minimálně stejně roztříštěná.

To je ovšem varianta pro případ, že proběhne relativně klidná volební kampaň a že se populistům nepodaří hysterickými hesly rozdělit a polarizovat společnost. Komentátor německého deníku FAZ Jasper von Altenbockum upozornil, že v letošním volebním roce bude i Německo ventilovat nespokojenost či hněv občanů s neefektivní politikou a byrokracií, nelze však prý vyloučit ani projevy nenávisti. „Nenávist je přehánění hněvu nad tím, jak je svět nedokonalý,“ vysvětluje Altenbockum, co tím myslí. Politická nenávist vychází z apriorního přesvědčení, že každá moc je zlá, že politika zkazí každý charakter a každý úřad korumpuje. Apriorní nenávist je možné obrátit i na libovolnou společenskou skupinu, přistěhovalce nebo třeba hospodské.

Populistická sázka na nenávist zabrala v minulých parlamentních volbách. Není pochyb, že ji zkusí stejné i nové strany. Zvláštností tuzemských voleb by bylo, kdyby ji ve snaze o suverénní vítězství znovu použilo hnutí ANO a Babiš. Sice je vlastníkem nadnárodního koncernu a zároveň ministrem vlády, která aktivně prosazuje globalizaci, přesto by hysterickým přeháněním využil obav lidí z této globalizace. „Čeká nás volební peklo,“ vyhlásil nesmiřitelnou kampaň Babišův list Lidové noviny hned první den po Vánocích.

8. ledna 2017