Místopředseda sociální demokracie Jaroslav Foldyna se minulý týden dočkal jisté – zřejmě krátkodobé – proslulosti. Vyrazil si s ruskými motorkáři z gangu Nočních vlků, skoro se porval s jedním z protestujících aktivistů, předsedou ČSSD byl potom vyzván k omluvě, v emotivním a hojně sdíleném videu pak národu sdělil, že se omlouvat rozhodně nehodlá. Novým obsahem se mu tak podařilo naplnit pojem „významný představitel českého levého středu“ (nutně to vede k otázce  – vypadá-li takto střed, jak asi vyhlíží extrém?). Zároveň potvrdil, že si pro sebe na politickém trhu našel nějakou tu skulinku či díru a podařilo se mu ji dobře zaplnit. Způsob jeho sebeprezentace zároveň cosi napovídá o mužském ideálu, k jehož dosažení pan místopředseda aspiruje nebo jaký chce před veřejností hrát. 

Pan Foldyna ve videu nešetří novináře, kteří „lžou za prachy“, do veřejného povědomí se dostal ale díky médiím. Dlouhou dobu pro ně v pozemanovské sociální demokracii představoval činitele, který vždy ochotně a na jméno pohovořil o tom, co dělá stranické vedení špatně.  Počet jeho citací v médiích tak daleko přesahoval jeho politickou „váhu“. Zároveň se mu podařilo vytvořit si nějakou konzistentní image politika, který je – v rozšířeném a primitivním smyslu užívání toho slova – autentický. Západním politikům obecně a těm českým zvlášť se často (a zhusta právem) vyčítá jakási umělost. Na mnohých z nich je vidět, že v politickém prostředí prožili větší část života, že jejich životní příběh se dá shrnout slovy „vystudoval a nastoupil do stranického aparátu“, že mluví neosobně a znějí velmi úředně, že za momenty, v nichž mají projevit lidskou stránku, je často cítit marketingová strategie. Foldynova parketa byla jinakost, někdy okázalá – muž, který si nebere servítky, má za sebou nějaký „skutečný život“, chlapskou práci na lodi. Boxuje. Navíc vyniká i „jižnějším“ temperamentem, je zčásti srbského původu, což determinovalo také jeho velmi hlasitě deklarované postoje během války v bývalé Jugoslávii, od nichž se zas odvíjely jeho další zahraničněpolitické výboje. Taky by se dalo říct, že v jeho případě forma válcuje obsah, Jaroslav Foldyna není zrovna studnice pronikavých myšlenek, tou image se to snaží dohnat – přinejmenším v očích části spolustraníků úspěšně.  

To slavné místopředsedovo video může působit jako naprosto amatérské dílko, možná i je. Zároveň se v něm ale Jaroslavu Foldynovi podařilo zase cosi trefit, vytvořit jednoduchý příběh, obsadit se do hlavní role a přesvědčivě ji zahrát. Je to role osamoceného hrdiny, který stojí proti mocnějším silám, stejně se ale nenechá zlomit. Taky je to role muže rozbolavělého, vnitřně zraněného, odhodlaného ale snášet tu bolest dál, za pravdu, jež je v současném světě tupena, taky trpět. Působivé je i aranžmá toho „minifilmu“, natočeného zřejmě v posilovně nebo místě, kde se protagonista věnuje cvičení. Právě ho dokončil, dal si do těla, možná ze sebe musel vymlátit to strašné příkoří. Promluví k nám tak, jak je, nebude si na nic hrát, přece. Může to znít jako bláznivý nápad, začít video pro veřejnost mohutným popotáhnutím si, ale Jaroslav Foldyna ví, že to jenom posílí jeho splynutí s rolí. Taky ví, že je potřeba to krátké vystoupení nějak gradovat. Začne jakoby v legraci: stala se mi taková zvláštní věc, stranické vedení po mně chce, abych se za něco omlouval. A postupně, jak situaci popisuje, v něm stoupají emoce, asi ho přemáhá vědomí obludnosti toho bezpráví, jež se mu děje. A především perverzity toho světa, v němž se on, poctivý chlapík a vlastenec, jakýmsi řízením osudu ocitl. Ze špičky nosu mu kape poctivý, mužný pot a Jaroslav Foldyna soptí. A každý alespoň trochu soudný člověk přece musí soptit s ním. Pohleďte, kam jsme se to dostali, jaká dekadence, zvrácenost nám vládne. Zde je muž, vlastenec, který se za své vlastenectví nestydí, který je hrdý na svou historii. A kolem svět prodejných individuí, jimž nejsou svaté ani ty nejniternější lidské city, zaprodali se neziskovkám, „dát jim jazyk“, nic jiného se s nimi dělat nedá. Zde stojím a ani o píď se nepohnu. Dlužím to vlasti zbrocené krví… Asi tak. Snad jenom v jednom okamžiku vypadl z role – při zdůrazňování toho, že policie strčila do antonu jeho názorového protivníka, nikoli Jaroslava Foldynu. Být za daných okolností, při obraně nejsvětější tradice, zatčen, to by pro pravého vlastence mělo být věcí cti. 

Může to být tak, že pan Foldyna sám sebe v tu chvíli skutečně slyšel jako hlas tradičních hodnot, starého světa, který stál na nohách, a ne na hlavě. S jinými podobnými ochránci historických tradic má společné, že si pod tou historií, k níž se tak okázale hlásí, neumí nic představit. Nějakým krátkým spojením v jeho hlavě se obdiv k ruskému motorkářskému gangu stal ekvivalentem zdravého českého patriotismu. Může to být tak, že místopředseda ČSSD, jako představitel té tradičně orientované části levice, ve videu oslovuje tradiční voliče levice, kteří se ve světě skutečně cítí izolováni, třeba nespravedlivě, třeba právem. Těch „ztracených mužů“, kteří úkorně vnímají, že svět – dost možná ne ten v jejich zorném poli, ale ten, o němž jsou informováni v přepjatě formulovaných zprávách – se od nich odvrací, opovrhuje jimi. Mají skutečný problém, na nějž jim ezoterická akademická levice nedokáže dát odpověď. Pan Foldyna taky ne. Jenom z té jejich (a možná i své) frustrace dělá hyperbolický tyátr. Pronáší vášnivé monology o dědictví historie pro publikum, které o ní ví stejně málo jako on. Jako protiklad změkčilého Západu nabízí karikaturu mužnosti, která má k tradičnímu maskulinnímu ideálu asi stejně daleko jako vyparáděný motorkář, který by se nejraději viděl v nějaké ruské verzi Mad Maxe (plus Stalin, plus ikona), k hrdinům rytířského dávnověku.