Sebedestruktivní sklony Evropy pokročily

Bič bez cukru

Sebedestruktivní sklony Evropy pokročily
Bič bez cukru

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Evropa stagnuje a její produktivita zaostává. Evropu čeká těžký boj, aby dohnala růst Spojených států. Evropský průmysl volá o pomoc. To jsou úryvky z některých titulků médií typu Financial Times či Reuters z poslední doby. Je to ale už dlouho trvající realita, nikoli náhlý stav. I poslední čísla ze závěru loňského roku ukazují, že unijní ekonomika stagnovala a vedla si hůř, než se očekávalo. A především, že si vede citelně hůř než americká ekonomika, jejíž hrubý domácí produkt se za poslední rok zvýšil o dvě a půl procenta, což očekávání naopak ještě předčilo. Rosteme tedy příliš pomalu, protože kapitálový trh nefunguje, jak by měl, trpíme nedostatečnými investicemi a přemírou regulací a k tomu ještě stárnoucí populací. Evropští představitelé se přesto dlouho tvářili, že zelená transformace spojená s tvrdými pravidly a ekonomický růst jdou dohromady.

Hlavní ekonom J&T Banky Petr Sklenář k tomu realisticky poznamenává, že posledních deset patnáct let se Evropa tvářila, že řada jejích priorit souvisejících s klimatickou politikou nemá žádné náklady. „Říkali jsme, že záchrana planety je priorita a nebude to nic stát. Což je nesmysl, pokud bychom tedy nepočítali s tím, že ekonomický růst se zastaví.“ Za tři měsíce čekají Evropu volby a i to je důvod, proč nyní volání průmyslu a firem po zmírnění regulací zesílilo. A jaké jsou největší problémy? Politika Bruselu, která odhání zahraniční investice a vede evropské podniky k přesunu výroby do investorsky vstřícnějších prostředí, tedy hlavně do Ameriky a do Asie, a do toho několikanásobně vyšší ceny energií. Zároveň má ale Evropa vyšší náklady na mzdy, a to až o 40 procent. To vše činí evropské firmy mnohem méně konkurenceschopnými. „To, že investice z Evropy odcházejí, se děje už dlouho. Bylo to ale zdůvodňováno nižšími ekologickými standardy nebo levnější pracovní silou například v jihovýchodní Asii. V případě Spojených států ale nižšími náklady na pracovní sílu argumentovat nelze. Jenže energie jsou tam mnohem levnější a investorské prostředí celkově přívětivější,“ říká Sklenář.

Invaze čínských elektroaut

Zosobněním tragédie evropského průmyslu jsou automobilky. Čerstvou ukázkou snahy zastavit úpadek automobilového průmyslu je varování šéfa francouzské automobilky Renault: Luca de Meo zveřejnil otevřený dopis adresovaný evropské veřejnosti. Načasoval ho tedy chytře před zmíněnými volbami do Evropského parlamentu, protože věděl, že tak jeho apel nejvíc zarezonuje. Luca de Meo upozorňuje hlavně na obrovskou konkurenci v podobě čínských výrobců elektromobilů, které Evropa v současné kondici nemá šanci čelit. Ačkoli evropské automobilky se na příliv levných čínských modelů elektroaut s vyspělou bateriovou technologií připravují. Generální ředitel Renaultu vyjmenovává výzvy, s nimiž se automobilky musejí vyrovnat a kterými jsou právě tlaky na dekarbonizaci, regulace, cenová nestálost, přerod na elektromobilitu a s tím spojená nutná rekvalifikace pracovníků. A především hodně operuje s pojmem státních subvencí automobilkám, což je čínská i americká praxe, která neochabuje, naopak. Čína už celkově do nových technologií napumpovala téměř 700 miliard dolarů. Spojené státy si v roce 2022 schválily zákon o snižování inflace (IRA) a jen od loňského roku, kdy vstoupil v platnost, bylo do zelených technologií a transformace průmyslu investováno přes 300 miliard dolarů. IRA funguje především ve formě slev na dani pro firmy, které jsou podmíněné investicemi právě do čistých technologií. Jsou to tedy pobídky, ne represe na způsob evropské praxe. I kvůli tomu Luca de Meo říká, že způsob, jakým by automobilky měly plnit pro ně stanovené cíle a přechod na elektromobilitu, by měl být pouze na nich a neměly by jim být diktovány nesplnitelné nebo pro ně zničující podmínky.

 

Silně kritičtí jsou k EU a k její „ochotě“ otvírat se zahraničním investorům i významní mimoevropští podnikatelé. Téma hlasitěji otevřel i šéf americké ropné a plynárenské společnosti Exxon Mobil Darren Woods. Ten pohrozil, že z Evropy stáhne své investice v hodnotě miliard dolarů, pokud Brusel svou regulační zátěž související s dekarbonizací nesníží. Už loni kritizoval energetickou politiku EU, která podle něho zašla až příliš daleko a represivní opatření proti fosilním palivům v Evropě velké energetické společnosti nutí, aby přehodnotily své plány a investovaly jinde. Důrazně tehdy upozorňoval na to, že EU léta odrazovala od investic do ropy a plynu, než jí nezbylo (po začátku války na Ukrajině a odstřižení se od plynu z Ruska) začít opět ve větším pálit uhlí. A že pokud bude dál energetické odvětví trestat různými opatřeními na způsob zavádění daní z neočekávaných zisků, investiční prostředí zcela zničí. „To, co jsme viděli v Evropě, by nás mělo probudit,“ varoval Woods. Exxon Mobil proto přehodnotil svou investiční strategii v Evropě a rozhodl se pokračovat v nových projektech ve Spojených státech.

Noční můra v EU

A ozval se i jeden z nejbohatších lidí světa a zakladatel britského chemického koncernu Ineos Jim Ratcliffe. Jeho varování je taktéž založeno na špatných zkušenostech a přesvědčení, že Brusel úspěšně odhání investice z EU, a pokud se nezačne nic měnit, ani z tak důležitého chemického sektoru nezbude už brzy nic. I on se rozhodl napsat dopis, tentokrát směřovaný předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové. Ratcliffův Ineos chtěl před čtyřmi lety investovat čtyři miliardy eur do výstavby nového petrochemického závodu v Evropě. Od začátku se ale projekt potýkal s problémy kvůli stavebním povolením, která byla projektu několikrát udělena a kvůli nátlaku nevládních organizací zas odebrána kvůli údajnému negativnímu dopadu na životní prostředí. Ratcliffe to nazval „noční můrou“ a uvedl, že by investici nikdy nepodnikl, kdyby věděl, jaká byrokracie a narážení na regulace ho bude provázet. Nejen Ratcliffe a Woods také zmínili metaforu amerického cukru a evropského biče, která symbolizuje rozdílné přístupy vlád k novým investicím v EU a v USA. Firmy v Americe mají před sebou vidinu určité odměny v podobě zmíněných pobídek, zatímco firmy v Evropě se bojí trestu v podobě utopení se v přemíře regulací a malé podpoře.

„Přemíra regulací, které si Evropa nastavila, z

Chemická továrna v průmyslové oblasti Frankfurtu nad Mohanem. - Profimedia.cz

vyšuje firmám náklady a vede k tomu, že některé procesy jsou ekonomicky neproveditelné a nerentabilní. Typickým příkladem je těžká chemická výroba. Na jedné straně tam existují limity a regulace, které se zpřísňují dlouhodobě, už ty měly za efekt zvýšení nákladů. Druhá věc je samotná existence emisní povolenky, která je evropským specifikem. A obrovskou roli hraje hlavně to, že nebudeme mít levné zdroje energie, protože jsme si je jako Evropa zakázali a už je nijak nerozvíjeli. Posledních patnáct let se v Evropě už do ničeho kromě obnovitelných zdrojů neinvestovalo. To znamená, že ve výsledku máme spoustu omezení a k tomu drahé energie, což je opravdu špatný mix,“ potvrzuje to Sklenář.

Typickým příkladem toho, kam se evropský průmysl dostává, je německá agrochemická společnost BASF, patřící k největším na světě. Ta už téměř před rokem uzavřela svůj závod na výrobu hnojiv v Ludwigshafenu a propustila přes dva a půl tisíce lidí. Už tehdy generální ředitel společnosti Martin Brudermüller uváděl, že má stále větší obavy o německý domácí trh. A odcházení výroby BASF ze země se realizuje i nadále. Navíc se podobná situace v Německu netýká jen BASF. Propouštění zaměstnanců nebo přemístění výroby do „levnějších“ zemí se událo i ve společnostech jako Volkswagen, Siemens, Bosch či Miele.

Záchranář Mario Draghi

EU před blížícími se volbami přece jen ukazuje náznaky toho, že aspoň o malé změny stojí. Tím, kdo byl pověřen vytvořením plánu, jak překonat stagnaci, je bývalý šéf Evropské centrální banky, Ital Mario Draghi. V této funkci se v roce 2012 v době dluhové krize proslavil výrokem, že centrální banka udělá pro záchranu eura cokoli. Podle Draghiho by řešení současné krize EU mělo zahrnovat větší tlak na fungování unijního jednotného kapitálového trhu, což má stimulovat růst tím, že se investiční prostředí zlepší. To ale není nic nového. S iniciativou skutečně jednotného kapitálového trhu přišla EU už po covidu, kdy se mluvilo o zajištění proudění investic mezi všemi členskými státy. Draghi teď ale zmínil i státní pomoc „v případě potřeby“. Podle oficiálních odhadů by Evropa potřebovala ode dneška do roku 2030 každoroční investice do ekonomiky ve výši 650 miliard eur a od roku 2040 dokonce 800 miliard eur. V současnosti se děje přesný opak: Evropa investice negeneruje, ale její kapitál naopak krvácí a odchází do zahraničí. Šance ještě se vzpamatovat a sejít ze sebedestruktivní cesty se rychle zmenšuje.

1. dubna 2024