Stoická filozofie – terapie strachem a nejlepší nácvik odolnosti?
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Máloco se zdá být tolik v rozporu s duchem doby jako stoicismus. Zatímco stoici chápou apatii, tedy nepřítomnost emocí jako žádoucí, naše doba se v emocích koupe. Stoici by to také nepřeháněli s empatií, zatímco ve veřejné diskusi má empatie, zdá se, status nezpochybněný. Často také slýcháme, že máme myslet pozitivně, ale stoici mají za to, že přesně to je otrocké. Člověk si má místo toho pravidelně vizualizovat své největší strachy, a tím jim brát ostří.
A přesto se stoicismu tolik daří. Hlásí se k němu váleční hrdinové, vývojáři ze Silicon Valley, filozofové i vědci. Autorka Tereza Matějčková si ve svém novém podcastu položila otázku, v čem že tkví síla stoicismu. Důležitým motivem je stoická nauka o emocích, která ovlivnila třeba i přední filozofku současnosti Marthu Nussbaumovou. Stoici tvrdí, že emoce jsou soudy, což pro ně znamená, že neunikají naší vůli tak, jak si často myslíme, anebo si dokonce namlouváme.
Ve vyhrocené podobě tuto teorii zastával i Jean-Paul Sartre, který se rovněž hlásil ke stoikům a tvrdil, že člověk se rozhoduje, jak se bude cítit. Není to natolik spekulativní ani ztřeštěné, jak se může zdát. To, že se člověk hroutí až v bezpečí nebo onemocní po odeznění největšího stresu, není výjimečný jev. Terapeuti v kognitivně behaviorální tradici na tento vhled navazují: za emocemi je třeba hledat soud, který můžeme opravit.
Sem vstupuje klíčové stoické duchovní cvičení: praemeditatio malorum, což je meditativní zaměření na to, čeho se bojíme. Donald Robertson, kognitivně behaviorální terapeut, ale rovněž autor knihy Myslet jako římský císař, tvrdí, že přesně takové předjímání úzkostí i budoucích těžkostí je třeba pěstovat v laboratoři lidské mysli: člověk si má představovat to, čeho se obává – od pavouků po smrt – a zde zjišťovat, že se, možná, není čeho bát. Následně je třeba od představ, alespoň v případě strachů typu „pavouci“, přejít k reálné expozici. Vystavovat se stresorům zbavuje strachu, a tím osvobozuje.
Kapitoly
I. Stoici učitelé odolnosti? [začátek až 9:40]
II. Kosmopolitismus, láska k osudu i racionální povaha emocí [9:40–23:00]
III. Ctnost je poznání. [23:00–36:50]
IV. Marcus Aurelius a jeho duchovní cvičení [36:50–51:10]
V. Stoicismus v současné terapii: Léčba strachem [51:10 až konec]
Bibliografie
Marcus Aurelius, „Hovory k sobě“, přel. Rudolf Kuthan, in: Antická próze. O vlastním osudu, Praha: Odeon, 1973, str. 201–314.
Michel Foucault, Technologies of the Self: A Seminar with Michel Foucault, vyd. L. H. Martin, H. Gutman, P. H. Martin, Amherst, MA: University of Massachusetts Press, 1988.
Pierre Hadot, Philosophy as a Way of Life: Spiritual Exercises from Socrates to Foucault, Malden, MA: Blackwell Publishing, 2010.
Michael Ignatieff, „Střet s barbary. Marcus Aurelius. Hovory k sobě“, in: týž, O útěše. Jak žít s nadějí v temných časech, přel. Jaroslav Hronek, Praha: Kalich, 2023, str. 71–85.
Anthony A. Long, Hellénistická filosofie. Stoikové, epikurejci, skeptikové, Praha: OIKOYMENH, 2003.
Donald Robertson, Myslet jako římský císař, přel. Dagmar Maillot Moravcová, Praha: Audiolibrix, 2022.
Donald Robertson, The Philosophy of Cognitive-Behavioural Therapy (CBT): Stoic Philosophy as Rational and Cognitive Psychotherapy, New York: Routledge, 2020.
James Stockdale, Courage under Fire. Testing Epictetus’s Doctrines in a Laboratory of Human Behavior, Stanford: Stanford University Press, 1993.