V průběhu uplynulých dvou týdnů se česká média i sociální sítě zaplnily vyjádřeními k přerušení projevu režisérky Darji Kaščejevové při předávání filmových cen Český lev. Nemá smysl vracet se k televiznímu přenosu, tento text ostatně nechce ani hodnotit nic z toho, co se kolem oněch několika nešťastných, nepovedených a tvůrci relace nedobře vyřešených vteřin strhlo. Jednak už éra největšího vzrušení zaplaťbůh přešla a jednak se už vyjádřil skutečně snad každý a zaznělo patrně všechno, co zaznít mohlo. Objevily se reakce příčetné i nepříčetné, takže se patří dodatečně poznamenat leda to, že v úhrnu šlo o ukázkovou debatu posledních let, kdy jakýkoli názor ztrácí platnost okamžikem svého uvedení, protože neslouží jako východisko k úvaze, nýbrž jako terč jiného mínění.

Aby bylo zřetelné, co míním: přitakal-li dav konstatování, že režisérka porušila pravidla přenosu, za několik minut již souhlasně lajkoval poznámku, že bez porušování pravidel přece není možný žádný společenský vývoj. Úplně stejné vlnění bylo možné ve veřejném prostoru zachytit například po předvánoční hromadné vraždě na pražské filozofické fakultě, kdy se nejprve sdílela fotografie studentů na římse, následně se houfně bědovalo, že přece nelze střelci ukazovat cíle, pak byl vrah jmenován, načež se honem lamentovalo, že jeho jméno se nesmí nikde objevit. Tyto spěšné „názorové“ energetické vlny, které se na člověka z monitorů valí se skutečnou fyzickou intenzitou, jsou nakonec paradoxně bezmyšlenkovité. Jako v případě reakcí na vystoupení paní Kaščejevové.

Přitom to podstatné z jejího projevu k úvaze a promýšlení vybízí, leč bylo tomu věnováno málo prostoru. Jde o věty: „Pokládám si otázky… Kdybych se rozhodla, že budu matkou a budu muset zvládat dvě směny: kreativní práci a péči o dítě, budu moct dělat svoji práci stejně kvalitně, jak jsem ji dělala doposud? Budu mít podporu ve vytváření podmínek, abych ty dvě směny úspěšně zvládala? Nebo jednu z těch směn budu muset obětovat? Mám obětovat to, že budu matka, když je pro mě má tvorba nesmírně důležitá? Nebo mám obětovat svoji tvorbu? A proč se vůbec musím rozhodovat mezi mateřstvím a tvorbou? Jenom proto, že jsem se narodila s dělohou? Už to slyším: ale jde to zvládnout, všechny ženy to zvládly… Ale za jakou cenu? Za cenu poklesu kvality mé tvorby? Nebo kvality výchovy mého dítěte? Za cenu vyhoření a neschopnosti pak vůbec tvořit a být mámou?“ Na několika řádcích je dobře vykreslen zásadní omyl v přístupu k rodičovství.

Překonávání života

Ale vyřiďme nejprve to nepodstatné, co by v jiných dobách nebylo třeba uvádět, ale dnes se to u muže samozřejmě sluší (v podstatě jako nová podoba vyhledávaného džentlmenství, projevovaného především jednoduchým přitakáním on-line): proti přáním paní Kaščejevové nic nemám. Jsou ostatně srozumitelná, takže se není co divit, že již zaznamenala konkrétní úspěch. Její slova byla totiž primárně směřována do sálu Dvořákovy síně Rudolfina k oborovým kolegům a po předvedeném humbuku byla vyslyšena, jelikož Asociace producentů před několika dny vyjádřila režisérce pochopení a slíbila problém její i dalších tvůrkyň v tuzemské audiovizi řešit a počítat při natáčeních například s dětskými koutky nebo se zajištěním hlídání dětí. Pokud se to stane realitou, pro pracující maminky je to jistě dobře a posun k lepšímu, který může pomoci k vytvoření podobných podmínek také v jiných profesích. Což by bylo dobře zdůraznit: umělecký talent totiž není hodnotnější než talent jiný – a když někdo nenatočí film, není to pro svět větší škoda, než když třeba dobrá terapeutka někomu nepomůže, protože na to neměla čas kvůli své rodině.

Zároveň bych se ale rád u citovaných vět zastavil teoretičtěji, protože jsou dokladem zřetelného generačního trendu, bujícího řekněme od čtyřicátníků níž: a sice vnímat mateřství, respektive rodičovství jako trest. Málem jako životní prohru, která člověka vzdaluje jeho vášním, jeho talentu, jeho rolím či úkolům, které si sám vysnil nebo které na sebe nakladl. Takový trest se jistěže netýká pouze matek, ale také otců. Je to vyjadřování přesvědčení, že život funguje jako zákaznický servis, kde je kdykoli k dispozici buď oprava, nebo kvalitnější služba, po níž je možné sáhnout a zaplatit si ji (v mohovitých kruzích si lze odpustit dokonce i těhotenství). Stvořili jsme svět umožňující vnímat život jako pohodlnou existenci bez omezení a bez povinností, de facto je to postoj překonávající život. A přitom strach, že budu-li rodičem, nebudu již ničím jiným – protože jiné role platí jen po dobu, kdy je zastávám, zatímco rodičovství je napořád a od jiných rolí nás odvádí. (Doplním osobní příklad pro snazší porozumění toho, co chci říct: léta jsem pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu, avšak je to má dávná a uzavřená minulost, takže dnes bych se ani vychovatelem, ani pedagogickým pracovníkem nenazval. Otcem jsem ovšem stále.)

Rodičovství nebo jakákoli starost o druhého je přitom dar, obohacení, ale samozřejmě také zátěž. Je to zřetelný limit, který předpokládá značnou časovou investici a množství vlastních omezení, někdy i trvalých. Proto také těhotenství trvá dlouho – devět měsíců, aby budoucí rodiče pochopili, jak moc velké omezení svobody bude rodičovství znamenat. A proto je v pořádku kvůli rodičovství, jež nás má přesáhnout symbolicky i reálně – protože děti by nás měly přežít –, nebát se rezignovat na část sebe sama. Nemusíme přitom uvažovat pouze o malých dětech, starat se je přece potřeba též o ty pubertální nebo o staré rodiče, nemocné příbuzné či dejme tomu o psa, protože i jeho je potřeba vychovat a dělit se s ním o velké množství svého času. Paradoxně tak vnímání rodičovství coby trestu představuje jednak sobecké, jednak limitní vnímání života, protože se zdráhá pochopit, že ten se kdykoli může radikálně změnit a dosavadnímu už se třeba nikdy nepřiblížit – kvůli zranění, nemoci nebo díky rodičovství.

Nároky svobody výběru

Velký výdobytek, který pro nás předci vybojovali, je svoboda rozhodnutí, zda děti mít, nebo nemít. Životní podmínky, v nichž žijeme, nepředpokládají povinnost mít děti, aby se o nás někdo postaral ve stáří – čili k osobnímu přežití děti nepotřebujeme. Pokud však svobodu své vlastní volby vnímáme jako problém, jako přítěž, a jestliže sdělujeme, že chceme mít plnohodnotně i kariéru, i děti, znamená to, že chceme všechno, že si nepřipouštíme omezení. To není nic jiného než požitkářství. Paradoxní na tom je, že děti často učíme, že mít všechno prostě možné není, a proto je potřeba si vybrat. Ostatně bývalo to tak dřív také v našich podmínkách: učitelské povolání nejprve směli vykonávat pouze muži, a když bylo dovoleno i ženám, platil pro ně až do roku 1928 celibát – ženy tedy směly vychovávat buď vlastní děti, anebo se soustřeďovat na výchovu dětí svěřených. (Volební právo do zastupitelstev měly u nás ženy již od roku 1919, volební právo do vyšších celků získaly o rok později – Československo bylo teprve třináctou zemí, která ženy s muži zrovnoprávnila.) Celibát katolických kněží připomínat ani netřeba – platí dodnes, takže jsou běžné příběhy mužů, kteří se vzdali své kariéry, aby mohli mít děti.

Vnímání rodičovství jako pohodlného štěstí a uchvacující radosti je zakládáno rovněž obrazy, jimiž se obklopujeme: i v reklamách na plínky zásadně vystupují upravené, krásné matky s rozkošnými děťátky, tichými a čistými – zatímco realita bývá jiná. Přesto raději pěstujeme sebeklam a dobrovolně se obelháváme skvělými obrazy také na sociálních sítích. Tam sdílíme na fotografiích to nejlepší ze svých životů, neboť průměr by nás nudil a patrně i děsil. Sami na sebe navzájem vytváříme pres dokonalosti a podtrhujeme vnímání rodičovství jako bezproblémové činnosti. Z kruhu nelze vystoupit: potřeba zbavovat se svých omezení nás vede k rozhodnutím „outsourcovat“ své mateřství a otcovství. V případě péče o děti tedy žádáme pospolitost, kterou si představujeme tak, že ji vyřeší abstraktní entita státu.

Po ní toho ostatně žádáme hodně: dostupné bydlení, školství zdarma, dostatečnou penzi, domovy seniorů, jesle, dětské koutky filmařům. Přitom by – v ideálním případě – pořád mělo být standardním modelem fungovat v trychtýři: rodič na dítě nemá být sám, mají být dva a o starost se dělit. (Podtrhněme, že rodič, který si „zvolil“ kariéru, platí za své rodičovství také daň: tráví s dětmi nutně méně času, než by, doufejme, chtěl.) Po rodičích je na řadě širší rodina, teprve pak instituce. Jestliže se nynější mladí rodiče stále častěji shodují, že je problém tříletá až čtyřletá rodičovská dovolená, která ženy i muže nadlouho vyřazuje z pracovního procesu, čímž těžce poškozuje jejich pracovní postup, je zajisté legitimní bavit se o tom, že je možné rodičovskou dovolenou zkrátit. Ale v podstatě to znamená přiznat si, že honíme čas a že ho chceme víc pro sebe místo pro své děti. Budou-li tak šťastnější ony a budeme-li tak šťastnější my, je otázka. Zřejmě se to bude muset vyzkoušet.