Možná není fér dělat si legraci z náhodných uživatelů internetu, ale občas si člověk nemůže pomoci. Jeden z uživatelů X (Twitteru) v reakci na dění na amerických univerzitách napsal: „Dobrým pravidlem dějin je, že pokud se někdy ocitnete v opozici vůči studentskému hnutí a zároveň na straně vládnoucí třídy, mýlíte se. Pokaždé. V každé době. Bez ohledu na konkrétní problematiku.“ Za tento zjevný nesmysl se dočkal oprávněného výsměchu.

Příklady hnutí podporovaných studenty, která rozhodně nestála na správné straně, jsou třeba bolševismus, nacismus, maoismus nebo Tálibán. A existují mnohé indicie, že se k nim počítají i nynější demonstrace na amerických kampusech. Ty sice nejsou nijak vražedné, ale jsou obzvlášť stupidní. Mísí se v nich idiocie s antisemitismem. A také nejsou zcela nenásilné. V epicentru protestů na Kolumbijské univerzitě demonstrující vnikli do historické administrativní budovy Hamilton Hall, rozbili okna a zabarikádovali se uvnitř. Na kampusu Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) docházelo čím dal častěji k rvačkám. Nakonec zakročila policie a Kolumbijskou univerzitu i UCLA vyklidila.

Zastánci protestů tvrdí, že nejsou antisemitské. Protesty jsou prý pouhou kritikou izraelské politiky v Gaze. Kritizovat Izrael není a priori antisemitské. Stejně tak antisionismus není automaticky antisemitismus. Někteří židovští studenti se dokonce protestů účastní. Onálepkovat protesty jako antisemitské je prý pouze snahou o nespravedlivou diskreditaci ideových protivníků.

Jistě nikdo na protestech nekřičí „Zabijte Židy!“, ale jeden z předáků protestů na Kolumbijské univerzitě, Khymani James, prohlásil, že „sionisté si nezaslouží žít“. „Buďte vděčni, že nejdu jen tak vraždit sionisty,“ pogratuloval si na Instagramu. A na některých kampusech mají Židé, pardon, sionisté evidentně omezený prostor se pohybovat. Michael Powell z magazínu The Atlantic, který navštívil protesty na Kolumbijské univerzitě, popisuje, jak do „osvobozené zóny“, jak říkají aktivisté svému stanovému městečku, zahradili cestu třem studentům. Za pokřiku „Pozor, všichni! Do tábora vstoupili sionisté!“ vytvořili lidský řetěz. Jediné, co trojici identifikovalo jako „sionisty“, bylo, že jedna dívka měla na krku řetízek s Davidovou hvězdou. Na UCLA zas demonstranti vytvořili checkpointy, kterými nesměli sionisté projít. Jeden z nich byl při vchodu do obsazené univerzitní knihovny.

Hranice antisemitismu

Samozřejmě že kritika Státu Izrael není automaticky antisemitská, avšak zpochybňování práva na jeho existenci již ano. A takových příkladů není zrovna málo. Powell zpovídal například Dannyho Shawa, držitele magisterského titulu z mezinárodních vztahů z Kolumbijské univerzity, jenž nyní ve stanovém městečku na kampusu pořádá semináře o Izraeli. Shaw tvrdí, že necítí nenávist k Izraeli, ale myslí si, že tento „genocidní Goliáš“ má zmizet či se rozpustit ve většinově arabském státě. Nepodporuje prý násilí, ale teroristické řádění Hamásu ze 7. října přirovnal k povstání ve varšavském ghettu za druhé světové války. Rmoutí ho, když je považován za antisemitu. Powella vyzval, aby našel nějaké jeho antisemitské vyjádření. Když ho Powell konfrontoval s tweetem „Sionisté jsou přímo babylonské svině. Sionismus je víc než duševní nemoc, je to genocidní choroba“, Shaw prohlásil: „Rétorika, kterou proti nám používají, z nás dělá drsné a negativní lidi.“ Podle Powella Shawovy názory jsou celkem konzistentní s těmi, které prezentují ostatní mluvčí v „osvobozené zóně“. Protestující na Univerzitě George Washingtona vyvěsili transparenty oznamující, že „studenti se vrátí domů, až se Izraelci vrátí do Evropy, USA atd. (tedy do svých pravých domovů)“. Jedna ze studentek Kolumbijské univerzity na opakovanou otázku moderátora britského rádia LBC, zda má Izrael právo na existenci, odpověděla, že Palestinci mají právo na návrat. Studenti také s oblibou skandují problematický slogan „Od řeky k moři Palestina musí být svobodná“ naznačující zánik Izraele. Projevy antisemitismu, jak patrno, nejsou jen podtextem, ale často textem těchto protestů.

Abychom ale byli spravedliví, je tu značná šance, že většinu protestujících studentů opravdu netvoří antisemité, jen hlupáčci. Sociální sítě obletěly záběry dvou studentek, které na otázku reportéra, proč protestují, tedy jaké konkrétní kroky by měla univerzita udělat, přiznaly, že vlastně nevědí. Jedna prohlásila, že by si přála, aby byla vzdělanější. Komickou tváří protestů se stala Johannah Kingová-Slutzkyová, studentka zkoumající „teorii poezie skrze marxistické čočky“. Ujala se vedení tiskové konference po okupaci Hamilton Hall, kde vyzvala univerzitu, aby zajistila okupantům jídlo a pití. Můžeme si o Leninovi myslet, co chceme, ale aspoň po obsazení Zimního paláce nežádal prozatímní vládu, aby mu přinesla boršč.

Občas se vyskytnou scény jako z grotesky. Třeba když se student rozběhne proti policejnímu těžkooděnci a odrazí se od něho jako tenisový míček od stěny. Nebo zadržená studentka, která si lehne na zem, doufajíc, že se tím vyhne zatčení, jen aby ji policista zvedl a vřískající odnesl.

Mimo kampusy si studenti příliš sympatií nezískali, bez ohledu na politické přesvědčení. Fakt je, že jde o jedny z nejprivilegovanějších osob v USA. Školné na Kolumbijské univerzitě je 68 400 dolarů za rok. Univerzitní aktivisté poprvé v životě zjišťují, že akce mají následky.

Tři historické paralely

Jaké budou následky těchto protestů? Nabízejí se tři historické paralely. Nejúspěšnější protestní akcí v dějinách USA bylo hnutí za občanská práva černochů. Vyznačovalo se dobrým plánováním a koordinací. Cílem nebylo pobouřit, ale ukázat, jak se Afroameričané nemohou účastnit běžného života. Příkladem je Rosa Parksová, žena, jež odmítla opustit místo pro „bílé“ v segregovaném autobuse. Parksová ale nebyla první černoška, která se takto vzepřela rasistickému systému. Devět měsíců před ní byla za stejný čin zatčena patnáctiletá Claudette Colvinová. Jenže ta krátce poté otěhotněla. Lídři hnutí se rozhodli neudělat z ní cause célèbre, jelikož tyto okolnosti by mohly pohoršovat. Raději vyzdvihli morálně bezúhonnou Parksovou. Taktéž tehdy dobře hlídali, kdo za hnutí mluví. Například otevření komunisté měli utrum, aby nenaštvali většinovou Ameriku. Dnešní protestující to dělají v podstatě naopak.

V kontrastu s tím jsou studentské protesty proti válce ve Vietnamu. Způsobený chaos vedl k protireakci a přispěl ke zvolení Richarda Nixona, který válku eskaloval. Jedna z nejvíc nechvalných epizod jsou nepokoje během nominačního sjezdu Demokratické strany v Chicagu v roce 1968. Tento rok je nominační sjezd demokratů opět v Chicagu a progresivní aktivisté veřejně hlásají plány ho narušit. Bude se historie opakovat?

Pak jsou tu protesty z 80. let, kdy se na univerzitách protestovalo proti všemu možnému, od politiky USA v Latinské Americe až po režim apartheidu v Jižní Africe. Na tyto protesty si dnes snad nikdo nevzpomene, jelikož neměly žádný reálný dopad.

Dnešní protesty nejspíš jen pomohou Donaldu Trumpovi a poškodí univerzity jako takové. Naplno se totiž projevilo, že vychovávají zpovykané aktivisty, kteří jsou ochotni dělat stafáž antisemitům.