Co nás učí seriál Problém tří těles

Jak vyprávět příběhy

Co nás učí seriál Problém tří těles
Jak vyprávět příběhy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Uvedení očekávaného seriálu Problém tří těles postavilo diváky před mnoho otázek. Je možné spokojit se s těmi, které produkt streamovací platformy Netflix (respektive producentů a scenáristů Davida Benioffa a D. B. Weisse, kteří „se udělali“ na jiné literární adaptaci, fantasy sérii podle stejnojmenného románu George R. R. Martina Hra o trůny) formuluje přímo: jak funguje moderní fyzika, co zvládá kvantová fyzika a co teorie relativity, co řeší teorie chaosu, k jakým poznáním nás přivedly urychlovače částic či zda je zodpovědné pokoušet se cíleně komunikovat s jinými obyvateli nám známého vesmíru.

To jsou jen některé příklady toho, nač by se očividně bylo možné ptát. Vzhledem k velkým rozdílům mezi seriálem a jeho literárním předobrazem jsou ale také další dotazy, k nimž vyprávění vybízí a které zprvu nemusejí být tak zřejmé. Například jaký má být vztah mezi dílem původním a adaptovaným, co všechno mají tvůrci odvozeniny respektovat a kde se naopak mohou vzdálit, aniž záměry původního díla naruší. Jiným nepodstatným problémem, o němž adaptace svádí dumat víc než román čínského spisovatele Liou Cch’-sina, je vztah vědy, víry, umění a filozofie. Jsou to ostatně základní obory lidského chápání, jejichž společným úkolem, třebaže různorodě naplňovaným, je popis vztahu člověka a jeho okolí. Seriál tuto linku zvýraznil paradoxně tím, co se v něm nepovedlo. Leč popořádku.

Problém tří těles je úloha nebeské mechaniky, prakticky neřešitelná, jejímž cílem je spočítat, a tak předpovědět pohyb tří těles, která se navzájem gravitačně ovlivňují. V seriálu jsou to tři slunce, která opakovaně spalují planetu plnou života. - Profimedia.cz

Stejnojmenný román, je to úvodní díl trilogie nazvané spíš pesimisticky Vzpomínka na Zemi, bývá hodnocen jako jeden z nejzdařilejších počinů současné sci-fi. Přitom, jak už to tak bývá, žánru využívá především k tomu, aby zkoumal lidstvo teď a tady. Kniha napsaná v roce 2007 – tedy v půli období, kdy Číně jako prezident a předseda stranického ústředního výboru vládl předchůdce současného konzervativního vedení země, liberální Chu Ťin-tchao – se totiž vrací k průběhu tragické kulturní revoluce, která v polovině šedesátých let rozvrátila zemi a zanechala za sebou miliony mrtvých. Liou ukazuje, že role jedince i jeho život byly zanedbatelné, sám o nich nerozhodoval, vše bylo řízeno kýmsi shora, aniž bylo jasné, kým přesně. A zároveň se dělo živelně, nepředvídatelně, jako výsledek energie (šílenství a zpovykané víry), jež se nezadržitelně dala do pohybu. Vždyť jen revolučních gard bylo nepřeberně, jmenovaly se podobně, bojovaly mezi sebou – a výsledkem byl chaos místo řádu. Následky tehdejšího dění jsou patrné ještě dnes: proto román skáče mezi včerejškem a dneškem a proto se odehrává v současné Číně (respektive v té čtrnáct let staré). Autor se snaží ukázat, že principy, jimiž se zabývá fyzika, jsou patrné i na společnosti jako celku. Zřejmě by takové podobenství nemohl stvořit tvůrce z jiné než centrálně řízené společnosti, neboť v ní stále platí nerovnice mezi osudem jedince a celku: jednotka je nesamostatná, je vedena silou a energií mnohem většího tělesa, jež se však z jejího pohledu jeví nepřehledné, ergo chaotické.

Příčiny existenciálních úzkostí

Rozhodujícím momentem příběhu – a je to prozrazení pouze dílčí pointy, bohužel se bez něj neobejdeme – je okamžik, kdy se na radarové stanici ve Vnitřním Mongolsku, zbudované ve snaze vyrovnat se Američanům a Sovětům v pokusu kontaktovat mimozemšťany, toto jedné mladé fyzičce opravdu podaří. Dívka smýkaná trýznivým osudem (její otec, významný vědec, byl režimem zavražděn jako opozičník, matka se režimu podvolila a zešílela, sestra se dala k revolucionářům a byla zabita rovněž) vnímá svět jako nezdravé místo a lidstvo jako příliš omezené, než aby bylo schopno pomoci si samo – a tak když se kontaktuje s mimozemšťany, odmítne někoho podobného, jako je ona, jenž ji z druhé strany varuje: Nemluvte s námi, schovejte se, jinak přijdeme a zničíme vás. Naopak cizí rasu pozve, protože od ní očekává, že přinese lepší život, než jaký zná sama. Této chvíli předchází ještě několik dalších náhod, daných pohybem těles/lidí a jejich rozhodnutími, zároveň je zřejmá otázka, jež z dívčina činu plyne: má jedinec právo na takové rozhodnutí, jež ovlivní celý svět a jehož následky začnou být patrné třeba až po jeho smrti? Znovu podtrhněme, že v řízené, vertikálně organizované společnosti je to stále platný, ryze existenciální dotaz.

Jie Wen-ťie (v podání herečky Zine Tseng), nadějná a talentovaná fyzička, bohužel mizerného kádrového profilu, pozve po všech útrapách, které musela zažít, na Zemi mimozemskou civilizaci. - Profimedia.cz

Který však přestane fungovat, přemístíme-li příběh do společnosti jiné, demokratické a pluralitní, horizontální, jako to udělal televizní seriál. Úzkost z rámování vyprávění ve Velké Británii mizí. Možná proto jeho tvůrci dali přednost před hlavním hrdinou, na němž stojí román, hrdinské skupině, v níž každý má nějaký svůj úkol, a když ho splní, je pro děj dál nepotřebný. Čili tam, kde román v komunistickém režimu staví jedince proti kolektivu, staví seriál v demokracii kolektiv proti… nikomu. Britská moc neohrožuje, její přezíravost neplyne z nadutosti absolutismu, nýbrž z pýchy lhostejnosti. A tak zatímco román vypráví existenciální úzkost a ptá se, jak je možné, že jedinec smí mít nesmírnou (ba dokonce vesmírnou) moc a všechny ovládat, v seriálu toto zamyšlení chybí, není nahrazeno ani jindy obvyklou náhražkou a výmluvou: totiž mocí korporací. Dokonce by se dalo konstatovat, že namísto zkoumání vztahu řádu a chaosu a pohybu částic mezi nimi, jako to činí román, který využívá možností literatury, aby kvůli zdánlivě malichernému nápadu vyprávění zpomalil, odbočil z něj či jej úplně zastavil, a vymezil si tak prostor pro esejistické uvažování o problémech a teoriích, jež fyzika řeší, seriál neboli vyprávění akční, ženoucí se neustále vpřed, zkoumá – zjevně aniž to byl jeho primární cíl – vztah mezi něčím a ničím. Nahlížen takto je vlastně pojatý filozofičtěji než kniha. Ale nemylme se: většina dlouhých rozhovorů mezi postavami výslovně řeší jejich vztahy: takže romance, kdepak metafyzika.

Seriál, aby byl prodejnější a vyhověl nárokům dobové morálky, samozřejmě předvádí hrdiny různých ras i obou pohlaví. Přestože tuto pestrost lze jednoduše vykládat tím, že každá částice – různě velká a různě barevná – má své vlastnosti a schopnosti, jimiž přispívá celku a obohacuje jej, je to přece jenom zřetelná úlitba předpokládaným zájmům a tužbám diváctva. Vynikne o to víc, že jednak funguje na principu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, takže v souladu s románem jsou skupinovými pilíři přece jen Asiaté, aťsi britsky domestikovaní, a jednak jsou to vlastně starosti liché, vždyť pamatujeme na celosvětový úspěch jihokorejské, tři roky staré série Hra na oliheň. Je-li příběh strhující, je přece jedno, kdo jej ztvárňuje. Tady ale jako by producenti věděli a přiznávali se, že nesvedou stvořit adaptaci vyhovující, jakou byl v poměru k románu údajně naopak velmi doslovný nedávný čínský seriál.

Nároky současných vyprávění

Seriál západní produkce nekončí s první knihou, překračuje ji a ukrajuje ze zápletek dalších částí románové trilogie. Je to opět přiznání tvůrčí nejistoty, s níž inscenátoři k látce přistupují – neboť jestliže úvodní román završuje osud ženy, jež mimozemskou civilizaci pozvala, takže je osobní a velmi niterný, seriál se tomuto sice nevyhýbá, pozornost však přesouvá k návrhům řešení, jak s přicházejícím nebezpečím naložit. Lidstvo totiž ví o příchodu nepřítele a má čtyři století času se na něj připravit, což romanopisce opět vede ke zkoumání chodu a chování společnosti, dokonce řekněme rasy, zatímco televizní produkci totéž znovu svádí především k atrakcím poutajícím oko a k zesílení emocionálních vazeb mezi zbývajícími figurami. Výsledkem je dramatický chaos, děravé vyprávění a diváci ozývající se na různých internetových fórech s požadavkem, aby prezentovaný příběh byl napříště, v dalších chystaných řadách, aspoň bazálně logický.

To je však nakonec největší pocta záměrům, jež možná původně měl na mysli Liou Cch’-sin. Co žádáme od příběhů? Jak si dnes vyprávíme o svých zkušenostech a navzájem se poučujeme? Mýty, pohádky či biblická podobenství byly a jsou plné neuvěřitelných divů, zázraků, po jejichž původu nepátráme, nýbrž je přijímáme tak, jak jsou. Nevadí nám, věříme jim. Přitom na současná vyprávění, obzvlášť na ta s přívěskem vědecko-fantastická, úzkoprse aplikujeme spíš první část onoho slovního spojení. Koříme se vědě, faktům, to je víra našich časů. Liou (v českém překladu Aleše Drobka snadno přístupný, zábavný a čtivý) proto připomíná, že kterákoli víra, jakkoli neochvějná, může zničehonic odhalit své hliněné končetiny a začít se hroutit. Nu a tvůrci seriálu, o němž je tu celou dobu řeč, tím, co vytvořili a jaké reakce jejich dílo v publiku vyvolává, stvrdili omezenost naší víry. Aneb sledujeme úvahu o tom, zda se oddanost logice nestala limitem našich představ, odvahy, vstřícnosti. Kdo by to byl u prvního dílu seriálu čekal.