Z okna hotelu Koflík ve Strakonicích jsem se díval na barokní štít s výjevem ze života: dva pohůnci porážejí vola, jeden ho drží za rohy, druhý se rozmachuje sekyrou, kterou má nastavenu tak, aby ubohé zvíře praštil do čela tupou stranou. Chlapům je vidět do tváří, ty se nadouvají námahou a asi i vzrušením. Vůl se naproti tomu jeví klidný. Buď to celé nechápe, nebo ví, že mu nic jiného nezbývá než držet a čekat na ránu. Výjev není metaforický, jde o přímočaré znázornění, že se tady prodávalo maso právě z onoho poraženého dobytka.

Byly to tedy masné krámy, podobné jsou třeba v Plzni nebo v Českých Budějovicích, ty jsou mnohem větší než ty strakonické, v Plzni je z nich galerie, v Budějicích hospoda, ale tak hezkou reklamu na štítě nemají. Tady je to takový domeček vklíněný mezi jiné domy na Velkém náměstí, což je tedy velmi neskromný název pro trochu širší ulici maloměstsko-vesnického charakteru. Reliéf s volem je asi to nejpozoruhodnější, co na ní lze spatřit. Komu z té skupinky, vytvořené ne moc zdatným sochařem kolem roku 1700, patřily mé sympatie, není třeba psát, všichni čekáme na tu palici, jen máme každý svou představu, kdo ji drží v ruce, kdy dopadne a jak se při tom tvářit.

Ale ve Strakonicích jsem se tvářil vesele, asi jako Švanda dudák trochu v letech. Měl jsem tam v knihovně setkání milého charakteru, přišlo na ně pár zájemců o historky z cest s knížepánem i bez něj, já se na oplátku zajímal o Strakonice. Je to totiž, myslím, poněkud zanedbávané město, o němž sice každý jaksi ví, ale ne každý osobně zná: dudy, fezy, motorky, to ano, ale víc obecná známost mimo region, obávám se, již nesahá. Mezery jsem měl i já, amatérský vlastivědec. Tak třeba mi chvíli trvalo, než jsem si zapamatoval, že místní knihovna se jmenuje Šmidingerova, nikoli Schrödingerova, a že tedy když jsem dělal jakoby vtipy o kočkách, vycházely naprázdno – v čemž se nelišily od naprosté většiny mých vtipů. Až pak jsem se dověděl, že onen Josef Šmidinger byl, navzdory německému jménu, byť počeštěnému, vlastenecký kněz, učitel a pak i otcovský přítel Františka Ladislava Čelakovského, vedle Švandy a pana Skupy, vynálezce Hurvínka a Spejbla, nejvýznamnějšího rodáka strakonického, tedy aspoň co se čítankovitosti týče. Rodný domek Čelakovského, jenž stál kousek od toho „velkého náměstí“, byl v osmdesátých letech zbořen a na jeho místo postaven panelák. Něco podobného se ovšem stalo s půlkou starých Strakonic, nejvíc to odnesla čtvrť u Otavy, kudy nyní vede silnice, která se skoro nedá přelézt, půl hodiny tam stojíte, hodně vody v Otavě proteče, a pořád provoz. Malebnost té čtvrti s pitoreskními domky zůstala jen na starých fotografiích a v paměti pomalu se vytrácejících nostalgiků. Nyní se dá říct, že Strakonice mají svou magistrálu, něco jako Praha u Národního muzea, ale ještě podobnější jsou v tomto ohledu Strakonice, ano, překvapivě Bratislavě, kde kvůli mostu SNP a silnici také šla k zemi celá rázovitá čtvrť u řeky, dokonce stejný je osud bratislavské a strakonické synagogy, po nichž, tedy po půdě, kde kdysi stály, dnes sviští autodoprava. Čelakovský by tedy už domů, k tatínkovi, mistru tesařovi, netrefil, ale o kus dál má zato pomník ve stylu socialistickém, jeho buclatá tvář se dívá přímo do oken paneláků, jako by šel na návštěvu k nějaké „růži stolisté“, ale jaksi si nebyl jist, jestli se nějak neminul s dobou.

Největší ozdobou Strakonic je bez diskuse, ne že by se o ni se mnou někdo pokoušel, kulatá věž Rumpál. Myslím, že je po ní pojmenovaná i jedna značka místního piva, jímž mě v knihovně odměnili v dárkovém setu. Další je Dudák a pak, myslím, ještě Švanda. Rumpál, nikoli ale pivní lahev, je skvostně posazen do hnízda, jež jako by si u řeky zřídilo nějaké středověké obří vodní ptactvo. Kdyby tu věž někdo tajně vyšrouboval a pak zas zašrouboval někam jinam, hned by ji bylo poznat podle kulatého ochozu: kdo ho jednou uviděl, tomu se okamžitě vybaví dudy. Jednak se pod ní koná dudácký festival, což je určitě velkolepá podívaná, neboť dudáctví se věnují fotogenická etnika, Baskové, Skoti, Gaskoňci, Cromagnonci a jiní, a pak opravdu ten ochoz připomíná takovou tu švandovskou čapku dudáků folklorního souboru Hrají a zpívají Plzeňáci. Výsledkem toho je, že se při pouhém spatření v uších hned ozve cosi rytmicky mečivého a nohy, byť již napůl chromé, počnou poskakovat. Může to být i tím, že tam mají být někde zazděny divotvorné dudy, a až bude v Čechách nejhůř, snad se nějak vyloupnou a počnou tak mečet, že se všichni polekají a Češi slavně zvítězí.

Karel Klostermann ve svém vyznání městu, kam to neměl ze Šumavy daleko, píše: „Mé milé Strakonice pootavské, právě k vám se váže nadějeplná pověst k zazděným dudám, které zazní mocným hlasem, až nadejde v Čechách lepší čas. Oj, ty máš zaslíbeno vůdcovství, ty město bílé…“ Není vyloučeno, že to myslel klasik i vážně, jen co asi na to vůdcovství říkali bílí Strakoničáci… V každém případě je dobře, že věž Rumpál zůstala stát i se zazděnými apokalyptickými dudami. Málokteré město v Čechách má ve svém středu něco takového, jako je tenhle shluk středověké, ještě většinou románské starožitnosti. Přestože je to uvelebeno pohodlně hned u řeky, vysoce převyšuje všechno, co v okolí ze Strakonic zůstalo nebo se za Strakonice nyní vydává. Ten hrad je pozoruhodný z mnoha důvodů, vedle vizuálních a estetických, že to vlastně není jenom hrad, ale také komenda čili sídlo rytířského řádu. Slovo komenda by se dalo přeložit jako „družina“, neboť původ toho slova je od comes čili druh. Ti druzi byli johanité, tedy maltézští rytíři, které sem do Strakonic pozval pan Bavor ze Strakonic v první třetině 13. století. Bavoři ze Strakonic, to byla důležitá rodina, bez ní by český středověk vypadal jinak. A ti johanité na hradě měli dodat Bavorům lesku. A možná to taky byli prostě fajn lidi, ti špitálníci od svatého Jana v Jeruzalémě. Každopádně tím pozváním začala šestisetletá éra pobytu maltézáků čili špitálníků ve Strakonicích, hrad prodali městu až v roce 1925, ještě včas, než by jim to sebrali. Od husitských válek, když jim zuřivci vypálili sídlo u Karlova mostu, byla centrála, či jak to říct, johanitů tady, ve Švandových Strakonicích. Karel Klostermann si sice stěžoval, že „ocitly se v poddanství cizího řádu maltánského“, ale městečku to nejspíš prospívalo a obyvatelstvo, které díky tomu mělo lékařskou péči skoro zdarma, si asi nestěžovalo. Patronem řádu v Čechách byli ostatně Schwarzenbergové, na ty si poddaní vůbec stěžovali málo, když tak jen omylem nebo z roupů.

Jenže nejhezčí je na Strakonicích stejně Otava. Ta teče klidně a vlídně a ani nemusí být zlatonosná. Pěkná je procházka podél ní směrem z města, zrovna byly rozkvetlé třešně, nejdřív jdete zahrádkářskými koloniemi, minete zahradní hospodu Zavadilku, pak sošku Dorotky Trnkové, té, co zachránila Švandu před divými ženami zbožným výkřikem „Ve jménu Páně!“, jejž ani komunismus nemohl Tylovi zcenzurovat. Pak pokračujete Podskalím a luhy a háji, až dojdete na český venkov někam ke Katovicím, nikoli těm polským, ale ryze českým. Ještě o kousek dál je Horní a Dolní Poříčí a tam je u Otavy takový chatkový kemp, kam se za mých mladých let jezdilo s Filozofickou fakultou UK na branný kurz. To byla samozřejmě v tom dávném roce 1986 opičárna, aspoň normální člověk to tak vnímal, ale večer se chodilo na pivo, vedly se řeči, jeden poznával druhého, s kým to mělo cenu, s kým ne, na koho si dát pozor. Hodně toho platí dosud. A pak tam byl jeden takový splav a u něj se dalo sedět do noci a myslet na to, jak je to na světě a v životě skvělé a zároveň strašné. Tak jsem tam skoro po čtyřiceti letech došel a sedl si k tomu otavskému splavu a rozhlížel se kolem sebe, jestli to poznávám a jestli tam třeba neuvidím sebe sama. Chvíli jsem čekal na stříbrný vítr od Otavy, pak se zvedl a došel do Střelských Hoštic. Ale to už je jiná kapitola.

fotoblog (jiripenas.cz)